Přihlášení
Zapomenuté heslo
Text z externího zdroje:
Sanitky jako taxislužba, nebo nutné výjezdy, které brání přešlapům s fatálními důsledky? Sporný případ bolavých zad otevřel staré rány. Po komentáři Jiřího Knora a odpovědi Ondřeje Fraňka poslalo naši redakci několik záchranářů své reakce. Jejich zásadní části vám přinášíme spolu s vyjádřením, které nám k nim zaslal doktor Franěk.
K tématu, jestli si myslíte, že ZZS je nebo není nadužívána, či dokonce zneužívána, na PC můžete hlasovat na úvodní stránce našeho webu vpravo a na MBT je anketa pod aktualitami dole.
„Spíše se smutkem v srdci než s jakýmkoliv jiným pocitem, sleduji polemiky hlavních tváří záchranných služeb, lékařů, kteří jsou oba spoluzodpovědní za stav záchranných služeb v ČR. Doktoru Fraňkovi nelze upřít pravdu v tom, že rozhodovací míč je jistě na straně záchranných služeb. Jeho volání po větším třízení a aktivnějším přístupu operátorů je krásné, bohulibé a systému jistě přínosné,“ napsal ve svém komentáři Karel Kučera, lékař z berounské výjezdové skupiny ZZS Středočeského kraje.
A pokračoval: „Nepracovat v systému 20 let a z toho přes 8 let pod operačním řízením Zdravotnického operačního střediska Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy (ZOS ZZS HMP) doktora Fraňka (Ondřej Franěk byl vedoucím lékařem ZOS ZZS HMP v letech 1998 – 2017 – pozn. red.), řekl bych si ‚Sláva, konečně někdo‘. Bohužel ta slova ale přichází z úst člověka, který je otcem současného systému, kdy pacient má právo na vůz záchranné služby vlastně vždy, stačí jen, aby vyjádřil prostou obavu o svůj život.“
Proti slovům naznačujícím, že v Praze vyjíždějí záchranky zbytečně často k pacientům, kteří je nepotřebují, se ale ohrazuje ten, jemuž jsou určena – dlouholetý záchranář, bývalý vedoucí lékař ZOS ZZS HMP, člen výboru Společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof a soudní znalec Ondřej Franěk.
„Ano, v Praze dlouhé roky snažíme pracovat strukturovaně a systematicky, nikoliv ‚na citovku‘ podle toho, jak se kdo zrovna vyspal. Ale to neznamená, že záchranka vyjíždí na všechna volání. Ostatně, stačí se například podívat, kdo je editorem odborného doporučení o alternativních řešeních méně závažných událostí, které definuje právě ty stavy, kdy není vyslání záchranky potřebné. A nebo se podívat na data, která ukazují, že počty řešených událostí v Praze se nijak nevymykají celostátnímu průměru. A to přestože počítají s ‚oficiálním‘ počtem obyvatel Prahy. Pokud bychom započetli těch zhruba 20 procent osob nad tento rámec, tedy dojíždějící do práce, studenty, turisty a migranty, kteří navíc téměř výhradně nemají v Praze praktického lékaře, reálně záchranka v Praze vyjíždí ve srovnání s ostatními kraji spíše méně,“ upozorňuje Franěk.
Podle Karla Kučery je ale výjezdů příliš, což vede k vyhoření záchranářů i operátorů. „Rozhodovací nejistota a věčné balancování mezi racionalitou, alibismem, adekvátností v minimu dat, a to vše v časové tísni a sám za sebe – to jsou hlavní aspekty práce všech na záchranné službě a důvodem toho, proč tu práci skoro nikdo nechce dělat. Kdykoli přijmete zodpovědnost, dostáváte se na šikmou plochu. Alibismus je pak tím nejpohodlnějším řešením, přehodit odpovědnost tím nejsnazším,“ konstatuje dále Kučera, podle něhož ZOS ZZSHMP pod vedením doktora Fraňka tuto doktrínu přijalo a naučilo využívat záchranných služeb i neurgentní pacienty.
Zmíněné vyjádření označil Ondřej Franěk za „strašně smutné“. „To sdělení nicméně vlastně vystihuje podstatu problému – nejistotu, strach, alibizmus v nás, zdravotnících. A o tom to celé je. Nikdo po záchranářích nechce, aby fungovali jako doktor House, ale pokud nejsme ochotni převzít odpovědnost ani tam, kde je stav tak jasně banální, že je to ‚do nebe volající‘ – jak tyto případy docent označil ve svém původním komentáři docent Knor –, opravdu není chyba v tom, že pacienti ‚moc volají‘,“ míní Franěk.
Karel Kučera míní, že operátoři ZOS jsou stavěni do situací, kdy musí v časovém limitu zpracovat výzvu na straně jedné, na straně druhé je na ně kladen tlak vedení ZZS na co největší využití výjezdových složek. „Navíc se nad nimi ještě houpe Damoklův meč v podobě znaleckých posudků v případě stížností a sporů. Posudků koho? No nikoho jiného než doktora Fraňka. Jak chce v takto nastaveném prostředí on sám zdola cokoliv měnit?“ připomíná Kučera Fraňkovo působení jako soudního znalce v oboru Urgentní medicína.
Vzniklá situace vede podle něj k volání o pomoc z řad záchranářů a pracovníků příjmů nemocnic, ostatním ale vlastně vyhovuje. „Pacientům se dostává luxusní služby, která často přijede i v situaci, kdy se vlastně chtěli jen na tísňové lince poradit, regionální politici mají v hroutícím se systému zdravotnictví aspoň jednu jedinou funkční službu, na které lze krásně budovat PR a praktičtí lékaři pro něž je návštěvní služba součástí kapitační platby o starost méně,“ upozorňuje. A dodává, že důsledkem je každoroční růst nákladů do ZZS i přetížení a syndrom vyhoření jejích zaměstnanců. „Mizí systém kvalitní lékařské péče, kdy se lékaře nedostává již ani na ošetření malých dětí, dojezdové vzdálenosti mezi lékařskými stanovišti se neustále natahují, mnohdy až do té míry, že už ono vyslání bude vlastně pro dojezdový čas kontraproduktivní a z funkčního systému pomalu vznikne systém naber výzvu, nalož pacienta a jeď,“ argumentuje Kučera.
Podle Ondřeje Fraňka jsou to tvrzení zavádějící. „Co se vzdělání lidí a dostupnosti léků či technického vybavení týče, nikdy na tom nebyly záchranky tak dobře jako nyní, a pokud ‚řídnoucí síť lékařů‘ znamená, že je kvantita nahrazována kvalitou, je to jen dobře. Jen je potřeba systém rozvíjet i pro další pacienty, ne jen pro ty s polytraumatem, infarktem, mrtvicí nebo zástavou oběhu,“ míní Franěk.
Ke komentáři Ondřeje Fraňka se vyjádřil také Pavel Urbánek, anesteziolog, urgentista a záchranář, bývalý letitý předseda sekce Medicíny katastrof Společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof, soudní znalec v oboru urgentní medicína. Ten tvrdí, že si Ondřej Franěk v komentování tématu nadužívání záchranné služby často protiřečí. A jako příklad uvádí jeho komentář z časopisu UM, který reaguje na Urbánkův článek v tomtéž médiu. „V něm jsem se snažil poukázat na to, že pokud není velké množství neoprávněných stížností, znamená to, že plníme i naprosto nesmyslné požadavky veřejnosti a vysíláme posádky ZZS takřka na každé zavolání, že chybí kvalitní triáž a ochota převzít zodpovědnost za strany ZZS, potažmo operačních středisek. Na tento článek reagoval doktor Franěk komentářem, ale musel to být asi někdo jiný, jen stejného jména, protože se dá říct, že argumentace byla diametrálně odlišná, v příkrém rozporu s jeho komentářem uveřejněném ve Zdravotnickém deníku,“ píše Urbánek.
„Franěk ve svém komentáři v UM tvrdil, že 155ka dávno není jen ‚linka ohrožení života‘, a že je díky ‚systému‘ pochopitelné, že vysokoškolsky vzdělaný záchranář v sanitě za 4 miliony veze pacienta s ucpaným močovým katetrem, nebo když má pacient s neúrazovými bolestmi zad příbuzné daleko, tak že jej také odveze tato sanita. Aby mě uklidnil, tak tehdy argumentoval tím, že nechápe, čemu se divím, protože ten samý směr má záchranka – a vlastně celé zdravotnictví – ve všech civilizovaných zemích světa. A mimo jiné proto, že dnes ztráty nejsou povolené a každý život se počítá… Přitom tvrdit, že ‚ztráty nejsou povolené‘ je v přímém rozporu s tím, co se snaží prosadit odborníci z oblasti paliativní medicíny, kteří upozorňují na to, že 60 procent úmrtí ročně jsou úmrtí očekávaná u chronicky vážně nemocných pacientů a je jim potřeba jen zajisti umírání důstojné, ne je za každou cenu zachraňovat,“ argumentuje Urbánek s odkazem na tento text.
Ondřej Franěk se ale ohrazuje. „Text vydávaný za mojí citaci se v dotyčném článku vůbec nevyskytuje. Pasáž, kterou měl autor komentáře zřejmě na mysli, má smysl právě opačný – volá po systémových změnách, v tomto případě konkrétně po zavedení výjezdových skupin standardu BLS (Basic Life Support, tedy základní neodkladná resuscitace), mimo jiné v souvislosti se stárnoucí populací. Jak píšu v UM, ‚data o tomhle vývoji máme před sebou každý rok už 15 let. A reakce? Nula. Jen se pořád divíme, že pacienta s ucpanou cévkou vozí vysokoškolsky vzdělaný záchranář autem za 4 miliony.‘ A opět – právě v Praze už několik let velmi úspěšně takové posádky provozujeme, i když ‚na pomezí‘ legislativy a s velkou finanční podporou zřizovatele. Troufám si tedy tvrdit, že právě v Praze se velmi nadstandardně snažíme o systémové změny, které pomáhají reagovat na problémy s velkým počtem událostí nízké naléhavosti.
K názorovému obratu u Ondřeje Fraňka došlo podle Pavla Urbánka v jeho komentáři pro Zdravotnický deník. „Doktor Franěk předvedl nevídaný názorový veletoč a náhle klade důraz na třídění operačním střediskem a ochotu převzít zodpovědnost za svá rozhodnutí, což je jednoznačně to, co… v časopise UM zkritizoval. Jde u něj z mého pohledu o velice zásadní a pozitivní názorový posun. Protože pokud se nemýlím, byl to právě on, kdo ve svém odborném posudku posvětil potrestání operátorky Plzeňské ZZS, která v rámci třídění správně vyhodnotila volání na tísňovou linku 155 kvůli chronickým bolestem zad jako neoprávněný požadavek, převzala osobní zodpovědnost a prostředek ZZS k pacientce nevyslala. Šetřením bylo prokázáno, že operátorka výzvu vyhodnotila správně, volající nebyla v žádném ohledu poškozena. Nicméně v posudku bylo nevyslání sanity označeno jako pochybení, protože co kdyby se operátorka mýlila,“ popsal svůj postoj Urbánek.
Jednání u okresního soudu v Plzni z října 2023, kdy soud projednával případ, kdy operátorka nevyslala posádku k pacientce se silnou bolestí zad, se věnuje i třetí komentář, který Zdravotnickému deníku zaslal záchranář Jaroslav Hruška ze ZZS Plzeňského kraje. „Naše kolegyně nevyslala posádku k pacientce se silnou bolestí zad. Před voláním na tísňovou linku byla pacientka pro stejné obtíže vyšetřena lékařem a propuštěna do domácího ošetřování. Dobrou zprávou je, že soud akceptoval možnost podmíněného zastavení trestního stíhání. Podmínkou je uhrazení 30 tisíc korun na pomoc obětem trestných činů. Mohlo by se tedy zdát, že vše dopadlo vcelku dobře. Pro velkou část odborné veřejnosti to tak ale není,“ konstatuje Hruška.
Zásadním problém podle něj tkví v tom, že celá věc skončila u trestního soudu. „Musely se jí tedy zabývat orgány činné v trestním řízení – tedy policie, státní zástupce a trestní soud. Instituce, které v civilizované zemi postihují nejzávažnější překročení zákona, které chrání ve společnosti ty nejcennější hodnoty. Instituce, které přicházejí na řadu až na poslední chvíli, když jiné mechanismy selhávají. Obecně platí známa zásada ‚Ultima ratio‘ (tedy poslední instance – pozn. red.). Ochrana života je samozřejmě jednou z hodnot nejcennějších, najde se ale určitě spousta jiných cest, jak se případ mohl řešit. Bohužel společnost si vybrala cestu nejtvrdší. Nutně nastává otázka, měl tento případ skončit u trestního soudu? I kdyby operátorka udělal chybu ve svém hodnocení tísňového volání, neměl být spor řešen jinými prostředky práva?“ ptá se Hruška.
„Naši kolegové jsou pod obrovským tlakem, arogantní telefonáty, málo vozů pro kritické stavy, pro odlehlé oblasti od velkých měst. A to vše s jedinou možností volby – poslat, nebo neposlat? Obě varianty jsou stresující a nezáviděníhodné. Stejné jako dilema soudce v případě důkazní nouze: pustit vraha, nebo odsoudit nevinného. Obáváme se, že pokud těchto případu bude přibývat, řešení bude jen jedno. Poslat. Poslat vždy,“ píše Hruška, který se ale s takovým stavem smířit nechce. A dodává: „Naše kolegyně si vybrala řešení, jak její situaci vyřešit podle možností, které jí nabízí trestní řád. Nechtěla už další proces a čekat na nejistý výsledek. Udělali bychom možná to samé. Protože ve věci nebude vynesen rozsudek jménem republiky, nikdy se nedozvíme konečný názor soudu, který by rozhodl o vině. A tak vlastně ani nevíme, co je z formálně právního pohledu správné. I když se zdá, že vše pro naši kolegyni dopadlo dobře, něco přeci jen zůstává. Vzkaz od justice a soudního znalce pro nás v terénu, a především na dispečinku – zklamání a pocit nespravedlnosti.“
Operátorka byla podle Hrušky připravena pomoci jiným a byla potrestána. „Jsme přesvědčeni, že není zločinec. Je obětí špatně nastaveného systému. To nás mrzí a držíme jí palce… Zároveň vyzýváme odbornou veřejnost k zahájení debaty o systémových změnách v nastavení zdravotnické záchranné služby. Stačí málo, trochu odvahy a selského rozumu naší komunity. Tento případ jasně ukazuje na rizika současné situace. Vystavuje zaměstnance ZZS zbytečnému tlaku, který v konečném důsledku zasahuje do jejich soukromého života. A to nejpodstatnější na závěr. Obáváme se, že jednou nepřijedeme tam, kde je nás potřeba. A pak prohrajeme souboj o to nejcennější, o lidský život,“ uzavřel Hruška.
I k tomuto komentáři se nám podařilo získat stanovisko Ondřeje Fraňka. „Co se týče uváděného případu soudní dohry po nevyslání ZZS pacientce s ‚bolavými zády‘, nejsem si vědom, že by byl někde publikován jakýkoliv rozbor této události založený na faktech, a tak mohu jenom zcela obecně konstatovat, že je velmi krátkozraké označovat paušálně pacienta s ‚bolavými zády‘ za nerizikového. Nemusíme se snad přesvědčovat o tom, že bolest zad má sice často banální příčinu, ale může být také příznakem mnoha velmi vážných onemocnění, a nad to už sama ‚intenzivní bolest‘ je zcela legitimní, odborně plně odůvodněná a v neposlední řadě přímo zákonem daná indikce výjezdu záchranné služby. Bohužel, na určitou nedospělost našeho systému ukazuje to, že místo abychom případ uvnitř odborné komunity podrobili poctivému a otevřenému rozboru a vzali si z něj poučení, pokoušíme se ho bagatelizovat a schovávat se za populistické fráze o nevděku a ‚vnášení nejistoty mezi operátorky – a to i z úrovně některých vedoucích zaměstnanců záchranných služeb,“ míní Franěk.
Zda měl, nebo neměl tento případ skončit u soudu už podle něj není otázka odborná, ale právní. „To, že u soudu skončil, mi rozhodně žádnou radost nedělá. Mimochodem ale soud věc velmi elegantně vyřešil podmíněným zastavením trestního stíhání, takže žádného ‚zločince‘ z operátorky opravdu neudělal,“ míní Franěk.
„Nemohu – zcela obecně, bez jakékoliv vazby na tento konkrétní případ – nedodat, že podle mojí zkušenosti s desítkami soudněznaleckých případů za poslední roky bývá trestní oznámení velmi často až posledním zoufalým krokem rodiny poté, co zdravotnické zařízení, které se dopustilo zcela zjevné chyby, nejedná otevřeně ‚zatlouká‘, ‚nenachází‘ dokumentaci nebo ji ex post upravuje, pokouší se tvrdit snadno vyvratitelné nepravdy, s rodinou nekomunikuje nebo sahá často až k absurdní argumentaci pro obhajobu svého konání. Těžko se pak takovému postupu rodiny divit,“ uzavírá Ondřej Franěk.
Zdroj: zdravotnickydenik.cz
Buďte první kdo přidá příspěvek k této aktualitě.
Copyright ©