Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Nakladatelství Grada vydalo knihu Fenomén záchranka. Autorem je doc. MUDr. Jiří Knor, Ph.D. Kniha vyšla 26.11.2025. Pro případné zájemce uvádíme anotaci knihy a krátkou ukázku textu.

Anotace

Základním východiskem knihy jsou situace mezi životem a smrtí. Je psána z pohledu lékaře záchranné služby s dlouholetou klinickou a pedagogickou praxí. Cílovými čtenáři jsou zdravotníci i laici se zájmem o činnost záchranné služby. Kniha předkládá a popisuje jednak možnosti moderní medicíny kritických stavů, jednak její hranice, které jsou dány lidskou smrtelností. Kniha analyzuje a vysvětluje mýty, které jsou v laické i odborné veřejnosti spojené se zachraňováním. Zabývá se etickými dilematy, které úsilí o záchranu lidského života přináší. Popisuje organizaci péče o kriticky nemocné a poukazuje na negativní důsledky, které mohou záchranným službám přinášet necitlivá byrokratická a politická rozhodnutí. Záměrem autora bylo vyjádřit přesvědčení, že hlavní podstata práce záchranných služeb, tedy altruistická snaha pomoci člověku v nouzi, má nejen medicínský aspekt, ale přesah daleko do celé společnosti.

Krátká ukázka z textu knihy:

Zachraňování a slepá kolej medicíny

„Proč jsou lékaři takoví notoričtí materialisté…?“ Otázka, kterou pokládá ústy jezuitského kněze A. C. Clarke ve své asi nejkrásnější povídce Hvězda. Na tuto zdánlivě jednoduchou otázku není vůbec jednoduché odpovědět. Kvalitu života člověka z dnešního filozoficko-etického pohledu formují 4 aspekty:

• Biologický
• Emoční
• Sociální
• Spirituální

Z pohledu medicíny je klíčový aspekt biologický-kdo nežije, nemůže mít ani emoce ani sociální vazby ani spiritualitu. Postupy moderní medicíny jsou výsledkem vědeckého bádání mnoha generací a jejich aplikací do klinické praxe. Jde tedy o přístup „nejprve musím poznat, abych mohl věřit“. Tuto tezi formuloval kněz a filozof Abelard, který žil ve středověké Francii. V té době mohla být taková myšlenka považována za heretickou (kacířskou), avšak v dnešní době, aniž bychom si to uvědomovali, ji přijímáme jako samozřejmost. Nelze na pacienta, který je v kritickém stavu, aplikovat postup či lék, který není vědecky prověřený, jen proto, že my sami jeho účinku věříme.

Při řešení kritických stavů bezprostředního ohrožení života na nic jiného, než na racionalitu ostatně není čas. K víře, emocím a spiritualitě se člověk dostává pouze pokud přežije. A musí přežít tak, aby si emoce vůbec mohl uvědomovat, aby neskončil svoji pouť v sociální izolaci, bez uvědomování si sebe sama ve vztahu k okolí. Medicína současnosti, obzvláště urgentní a intenzivní, umožňuje přežití lidí, které jsme dříve neuměli zachránit. Ale: Medicína sice umožňuje na jedné straně přežití, na druhé straně však před nás klade složité situace s eticko-filozofickým rozměrem, které jsme dříve neznali a jsme bezradní v jejich dalším řešení. Zde již můžeme mluvit o rozměru emočně-sociálně-spirituálním. Příkladem takového stavu a zároveň jednoho z možných výsledků oživovacího (resuscitačního) úsilí je apalický syndrom (vigilní koma, vegetativní stav).

doc. MUDr. Jiří Knor, Ph.D.

Apalický syndrom (stav) je těžká porucha vědomí způsobená závažným poškozením předního mozku s mozkovou kůrou, zároveň je ale zachována činnost nižších nervových center, tzv. mozkového kmene. Kmen tvoří prodloužená mícha, Varolův most a střední mozek. V mozkovém kmeni jsou kromě jiného uložena důležitá vegetativní centra (autonomní, nezávislá na vědomí), která složitými zpětnovazebnými mechanismy regulují činnost životně důležitých funkcí dýchání či srdeční činnosti. Je zde rozptýlen i shluk neuronů, které za normálních okolností udržují v bdělosti mozkovou kůru, tzv. retikulární formace kmene. Klinicky je apalický syndrom stav, kdy člověk není schopen uvědomovat si sám sebe ve vztahu k realitě. Oči nepřítomně sledují okolí, nefixují žádný objekt, nemocný není schopen reagovat na oslovení nebo učinit tak banální úkon jako je uchopit skleničku a napít se z ní. Člověk v tomto stavu nemá abstraktní myšlení, není schopen rozumět mluvenému a mluvit, nepoznává své blízké, mluvíme o vymazání tzv. kognitivních funkcí. Je zcela závislý na intenzivní ošetřovatelské péči, potravu přijímá obtížně a s pomocí, často pouze přes žaludeční sondu, vylučuje nekontrolovaně. Jde de facto o sociální smrt, resp. přežívání, vegetování v sociální smrti. Synonyma apalického syndromu jsou termíny vegetativní stav nebo vigilní koma, protože přežila pouze nižší (vegetativní) centra v mozkovém kmeni, a přestože je člověk zdánlivě při vědomí, podněty z okolního světa není schopen zpracovávat. Jen výjimečně jde o stav přechodný, většinou se jedná o perzistentní apalický stav (ireverzibilní, nevratný). Čím déle apalický syndrom trvá, tím je větší pravděpodobnost, že zůstane perzistentním.

Apalický syndrom mohou způsobit všechny stavy, kdy je mozek vystaven nedostatku kyslíku (např. tonutí) nebo závažná onemocnění mozku (např. úrazy hlavy, nádory). Jedna z nejčastějších příčin apalického syndromu je „úspěšná“ neodkladná resuscitace. Apalický syndrom vznikne tehdy, když se podaří obnovit během neodkladné resuscitace činnost srdce a oběhové soustavy (tzv. ROSC, return of spontaneous circulation), přední mozek je ale už nenávratně poškozen nedostatkem kyslíku (hypoxií). Tzv. selektivní vulnerabilita neuronů (rozdílná citlivost na hypoxii) způsobí, že nižší nervová centra v mozkovém kmeni přežijí, zatímco neurony s největším metabolickým obratem, zejména neurony šedé kůry mozkové jsou nenávratně zničené.

Ponechám na názoru čtenáře, zda přežití srdeční zástavy s výsledkem, kterým je apalický syndrom považuje za úspěch nebo neúspěch moderní medicíny.

Přestože žijeme v ČR, v zemi, kde péče o pacienty se srdeční zástavou je na špičkové úrovni, návrat do plnohodnotného života se týká pouze asi 10 % pacientů, kteří podstoupili neodkladnou resuscitaci. Na místě zahájené neodkladné resuscitace umírá přibližně 60 % pacientů. Zbývá přibližně 30 % pacientů, kteří sice přežijí, nicméně se závažným poškozením mozku. Těch se obnovení vědomého prožívání reality s emocemi a resocializací netýká.  Zůstávají v apalickém stavu, někdy umírají časně na přidružené závažné komplikace, někdy však přežívají (vegetují) měsíce i léta.

Osobně to vnímám jako daň za ty, které se nám podařilo zachránit a vrátit do života. Emoce, spiritualita a snaha o resocializaci nastupují sekundárně. Ale pacientů s apalickým syndromem se již netýkají, trpí hlavně blízké okolí pacienta. A právě tady nastupuje duchovní útěcha, zatímco záchranář ošetřuje další a další pacienty. Duchovní útěchu by často potřebovali sami zdravotníci, ale většina z nich si k ní jen obtížně hledá cestu. Sama podstata jejich práce s osobními prožitky, zkušenostmi a zodpovědností za osudy lidí vede k výraznému posunu priorit a hodnot směrem k racionalitě, materialismu a skepsi.

Pokud chceme být objektivní a mluvit o úspěších medicíny včetně úspěchů při řešení srdečních zástav, musíme mluvit také o slepých kolejích medicíny. Jednou z nejhorších slepých kolejí medicíny je apalický syndrom.

Jiří Knor, Pardubice, 9.9.2025