Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Proběhly další atestace studentů specializace oboru Urgentní medicína

Ve dnech 18. až 19. listopadu proběhly v prostorách Ústřední vojenské nemocnice v Praze další, v pořadí druhé atestace desítky zdravotnických záchranářů - studentů specializace oboru Urgentní medicína.

Připomenu, že historicky první atestační zkoušky pěti studentů oboru Urgentní medicína proběhly dne 11. 6. 2015. O specializačním vzdělávání určeném pro zdravotnické záchranáře jsem napovídal a v aktualitách na webu komory napsal už mnoho. Nejlépe ale celou věc popsal, vysvětlil a shrnul kolega Radomír Vlk – člen vedení KZ ZZS ČR a pracovník vzdělávacího centra ZZS HMP kde se specializace vyučuje, ve svém článku Záchranáři nechtějí měnit systém, to systém mění záchranáře!

Prvních atestačních zkoušek jsem se pro kolizi termínů účastnit nemohl, a tak jsem byl jako jeden z otců myšlenky a realizace specializace určené pro zdravotnické záchranáře velmi rád, že jsem od vzdělavatele, konkrétně od Bc. Alana Mejstříka, obdržel pozvání k účasti na atestačních zkouškách konaných v těchto dnech. Samotného mne mrzelo, že jsem se mohl účastnit jen prvního dne, kdy probíhaly praktické zkoušky. Nicméně to i tak pro mne byl jednak veliký zážitek, ale také jakési zadostiučinění, že věc, kterou jsme tolik let prosazovali a připravovali funguje, a nese první, potažmo druhé ovoce. Věřte, že je to skutečně zvláštní a nepopsatelný pocit. Další velmi příjemný pocit jsme měl z toho, že jak při výuce samotné, tak i při atestačních zkouškách jsem viděl aktivní účast kolegů záchranářů, našich dlouholetých členů KZ ZZS ČR. Jmenovitě Radka Bendy (člen atestační komise za KZ ZZS ČR), Radomíra Vlka, Petra Štěpánka a Petra Pavlíčka. Není náhoda, že například Petr Štěpánek už specializaci dostudoval a odatestoval v červnu, a teď pomáhal jako člen realizačního týmu. Také není náhoda, že mezi současnými frekventanty studia se atestace účastnil další dlouholetý člen KZ ZZS ČR Karel Böhm, který dle mého pozorování patřil při praktické zkoušce k nejlepším.

Nechci ale vyzdvihovat jen členy komory. Alan Mejstřík ze vzdělávacího střediska ZZS HMP tomuto studiu se svými kolegy vdechl život. Bez zájemců o studium – studentů by to ale také nešlo. Proto mé další velké uznání patří všem zdravotnickým záchranářům, kteří jako průkopníci studia specializace pro zdravotnické záchranáře do toho šli i přesto, že využití těchto specialistů zatím není dotaženo do konce. Je to dáno jednak tím, že jich je zatím strašně málo, ale také bohužel zatím odlišnými názory na jejich uplatnění mezi odbornou veřejností. Přesto bez slibu jakýchkoliv prebend do toho tito kolegové a kolegyně šli. Šli si vyzkoušet své schopnosti zvládnutím náročného studia a splněním jeho praktické části logbooku. Šli do toho i když si byli vědomi, že při studiu nedostanou nic zadarmo. Sám v tuto chvíli, když píši tento článek nevím, zdali všech deset kolegů u zkoušek uspělo. Zákonem daná pravidla pro složení atestační zkoušky a případnou opravnou zkoušku jsou tvrdá. Kdo neuspěje při praktické zkoušce, která vždy předchází zkoušce teoretické (opačný systém jaký známe z autoškoly), nemůže se už účastnit zkoušky z teoretických znalostí. Opakování zkoušky není možné dřív, než za 12 měsíců. Pokud tedy někdo z kolegů včera nebo dnes náhodou napoprvé neuspěl, tak má stejně mé plné uznání a podporu, a věřím, že při opakované zkoušce za rok to s přehledem dá.

Poděkování patří zcela jistě také všem členům atestační komise, ve které jsou zastoupeni zástupci profesních organizací, zástupce OS UM a MK, v tomto případě MUDr. Ondřej Franěk (u prvních atestací tuším byla přítomna MUDr. Jana Šeblová, Ph.D.) a zástupci MZ ČR.

Viděl jsem při praktické zkoušce připravené, zdravě sebevědomé, ale přirozeně pokorné kolegy, kteří při prověrce nově získaných dovedností podpořených prohloubením teoretických znalostí předváděli veskrze velmi dobré výkony a já osobně bych se jim do rukou v roli pacienta svěřil.

Jak ale píši výš, zatím ještě není úplná všeobecná shoda na potřebách počtu a přesného uplatnění záchranářů – specialistů. Je před námi, před profesními organizacemi v tomto směru ještě hodně práce, spousty jednání, přesvědčování atd. Ale právě od toho profesní organizace jsou a mají být. Když si své profesní zájmy nebudeme spravovat sami, udělá to za nás někdo jiný!!! To je věc, kterou bychom měli mít na paměti vždy, když se ptáme, zdali profesní organizace mají smysl, co pro nás dělá a zdali do ní máme vstoupit, případně pokud se rozhodneme z ní naopak vystoupit. Stát se členem profesní organizace a podpořit samosprávu profesních věcí alespoň symbolicky, což je formou malého ročního členského příspěvku, by mělo být naprostým minimem aktivity každého z nás.

Sigmund