Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

2. Aktuality
3. Tisková konference s ředitelem ZZS HMP MUDr. Zdeňkem Schwarzem

Tisková konference s ředitelem ZZS HMP MUDr. Zdeňkem Schwarzem

Ředitel pražské záchranky Schwarz:
„Nový zákon v mnoha ohledech nechápu“

„Nový zákon má v některých paragrafech mnoho nejasností. Třeba už v tom, že odkazuje na vyhlášky, které ještě neexistují. Podali jsme asi dvacet žádostí o jednání na všechny strany – na ministerstvo, na kraj," říká šéf pražské záchranky Schwarz (foto).


Dne 8. prosince 2012 uplyne 155 let od založení Pražského dobrovolného sboru ochranného, tedy dnešní pražské záchranky. Tato oblast zdravotnického systému to nikdy neměla jednoduché. Je fyzicky i psychicky náročná a pro lékaře neatraktivní. A vždycky měla svá palčivá místa. Tisková konference konaná jako bilance uplynulého roku nakonec odkryla také hlavní body, které pražské záchranáře trápí v současnosti.

V současné době pražští záchranáři vyjíždějí z 19 strategicky rozmístěných stanovišť, na nichž ve 12hodinových směnách nepřetržitě pracuje 70 až 100 záchranářů. Výjezdů bývá závratných 300 až 350 denně.

„Za loňský rok evidujeme 123 782 událostí, během nichž záchranáři ošetřili 98 092 pacientů, z toho 83 % tvořily zásahy posádek rychlé zdravotnické pomoci (RZP) ve velké skříňové sanitě, pouze 17 % výjezdů se v loňském roce účastnil lékař,“ shrnuje MUDr. Zdeněk Schwarz, ředitel Zdravotnické záchranné služby Hlavního města Prahy (ZZS).

Podle něj jde o správný trend: „Zásahů, jichž se účastní jen záchranáři, přibývá, a to je jednoznačně dobře. V dnešní době, kdy máme vysokoškolsky kvalifikované záchranáře, je účast lékaře při výjezdu záchranky plýtváním jeho kvalifikací. V Evropě nejezdí lékař vůbec.“

Postavení „nepohodlných“ pacientů se zhorší

Za jeden z nejdůležitějších parametrů kvality práce záchranného systému je celosvětově považováno hodnocení úspěšnosti při záchraně pacientů postižených náhlou zástavou oběhu. „Úspěšnost resuscitací máme 35 %, což představuje zřejmě nejlepší, nebo přinejmenším rozhodně jeden z nejlepších výsledků na světě,“ říká s oprávněnou hrdostí ředitel Schwarz.

„Musím přiznat, že srovnání v ČR bohužel nemáme, nicméně v Evropě se tato úspěšnost pohybuje kolem 30 %, kolegové z Helsinek jsou pyšní na 33 %. V USA je to pouze zhruba 20 %.“ A dodává, že své v tomto ohledu konají špičkové přístroje, jimiž je záchranná služba vybavena.

„Provedli jsme upgrade systému, všechny informace si díky systému CAR PC, jehož výhodou je i zobrazení mapy, předáváme elektronicky. Došlo ke zkvalitnění práce dispečinku. Protože dokáže velmi efektivně zrušit pravděpodobně marné výjezdy, evidujeme tak jejich citelný úbytek, a to z přibližně sedmi tisíc na 5 500.

Na minimum klesly tzv. sekundární výjezdy, resp. vzlety, tedy převozy pacientů z nemocnice do nemocnice. Dosáhli jsme i citelného poklesu dojezdů nad 15 minut. Dlouhodobě se v průměru pohybujeme na velmi dobré hranici necelých osmi minut. Byť třeba auta máme konkrétně při srovnání s Helsinkami horší,“ podotýká.

Kvalitu a schopnosti dokládá mimo jiné fakt, že pražští záchranáři školí i kolegy ze zahraničí a účastní se mezinárodních studií.

„V nejbližší době nás čeká zahájení mezinárodní studie, která bude prověřovat již schválenou metodiku. Ta jednak umožňuje napojení pacienta na přístroje pro nepřímou srdeční masáž už v sanitě a dále přináší inovaci z hlediska systému ochlazování – nynější, již dva roky používané „kukly“na hlavu a pláty na celé tělo, které chladí hlavní tepny, ve studii vystřídá ochlazování chemické – vstříknutím chemikálie do nosu."

Jde-li o resuscitaci, záchranáři dnes již disponují špičkovým vybavením přístroji Autopulse či Lucas pro neustálou masáž srdce.

Pražská záchranka přitom zvládá stále vyšší nároky na svou profesionalitu. Dokládá to fakt, že zmíněnou úspěšnost si drží i při stále se zvyšujícím objemu práce. „V loňském roce činil nárůst 2,8 %,“ uvádí MUDr. Schwarz.

„Týká se to však především řešení banalit. Řada lidí v Praze navíc nemá praktického lékaře a zhoršení zdravotního stavu řeší voláním záchranky. Nebo si zkrátka zavolají záchranku, než by šli ke svému lékaři. V Praze ale roste i počet závažných úrazů, nehod, závažných trestných činů, napadení, sebevražd.“

Fungovat v metropoli z pohledu záchranné služby znamená vyrovnávat se s dalšími rizikovými situacemi či faktory, se specifiky, která se jinde v České republice nevyskytují, nebo alespoň nedosahují takové míry: s vyšší koncentrací lidí užívajících alkohol či drogy, s velkým množstvím cizinců, s rizikovými politickými, kulturními a sportovními událostmi.

Spolupráce s pražskými zdravotnickými zařízeními přitom není vždy právě optimální.

„Abychom si rozuměli, netýká se to případů ohrožení na životě, to bych chtěl zdůraznit, aby nevznikla mylná představa. V případě ohrožení života vše probíhá bezproblémově a pacient je umístěn vždy. Nejčastěji vznikají potíže u banalit, u pacientů, kteří jsou nějakým způsobem nepohodlní, ať už jiným pacientům, nebo personálu. Mám na mysli pacienty z řad osob nepřizpůsobivých, bez přístřeší, alkoholiky. A mám obavu, že od 1. dubna se jejich pozice ještě zhorší.“

Co se týká četnosti předání pacientů záchrannou službou do zdravotnických zařízení, suverénně nejvytíženější zůstává Nemocnice Na Bulovce, těsně následována Fakultní nemocnicí Královské Vinohrady, třetí se s malým odstupem umístila Fakultní nemocnice Motol, čtvrtá Thomayerova nemocnice a pátá Všeobecná fakultní nemocnice.

„Pokud jde o Bulovku, pro nás je skutečně mimořádně důležitá. Nedokážu si v jejím případě představit jakékoli rušení, jak už se nějaké tendence objevily. Totéž se týká případného záměru zrušit akutní péči v Nemocnici Na Františku, která je v žebříčku vytíženosti předáváním pacientů sedmá.“

„Kdo vám chce jednu vrazit, ten vám ji prostě natáhne“

Z výčtu úspěchů se tak řeč pomalu stáčí na místa bolavá. Dochází na problémy, mezi nimiž se z drobností vyskytuje jediná, paradoxně však jde o skutečnost, o níž se ve společnosti v souvislosti se záchrannou službou celorepublikově obecně hovoří nejvíc – případy napadení záchranářů při výkonu služby a volání po jejich větší ochraně udělením statusu veřejného činitele.

„Situace v tomto ohledu opravdu není zralá k panice a nějakému podobnému řešení,“ vysvětluje ředitel Schwarz.

„Třeba za loňský rok jsme zaznamenali jen osm napadení, což je skutečně málo. Status veřejného činitele pro záchranáře je naprostý nesmysl. Opravdu nesmysl. Kupříkladu policisté ho mají a napadení v jejich případě přesto bývá víc. To by ho pak tedy měli mít pokladní, obsluha čerpaček, pracovníci v bankách. O statusu veřejného činitele to totiž vůbec není. Kdo vám chce jednu vrazit, ten vám ji prostě natáhne. A nějakým veřejným činitelem se vůbec nezabývá.“

Mohlo by se zdát, že úsilí o záchranu lidských životů jako stresor zcela postačuje. Dlouhodobou pravdou však zůstává, že potíže, s nimiž se potýká celé zdravotnictví, potažmo celá společnost, se nevyhýbají ani záchranné službě. Jedná se třeba o nesmrtelnou otázku financí, platů personálu, úhrad ze strany pojišťoven, ale i více či méně překvapivých rozhodnutí ze strany úřadů. A pak o problém, který jako by k záchranné službě odjakživa už tak nějak patřil – stálý nedostatek lékařů.

„Zatímco záchranáři se nám jen hrnou, dokonce natolik, že na jejich umístění už musíme vést pořadníky, pro lékaře tento náročný obor zkrátka nikdy nebude atraktivní,“ konstatuje ředitel a zdá se, že uvedenou problematiku po tolika letech vnímá jako hořkou skutečnost, s níž při sebevětší vůli nic neudělá.

„Lékařů máme skutečně nedostatek, v přepočtu na 10 000 obyvatel jich máme nejméně.“

Stočení hovoru na personální problematiku musí v současnosti nutně narazit na události, které loni touto dobou hýbaly celou českou společností – na akci „Děkujeme, odcházíme“ a její řešení v podobě ministerského memoranda.

„K tomu mohu říci jen jedno – k naplnění memoranda u nás nedojde. Jednoduše proto, že na to nemáme peníze. Nedostali jsme je totiž ani od zřizovatele, tedy od kraje, v tomto ohledu se tak ale stalo jen v Plzni, ani od ministerstva. Přitom jsme jednou z nejlevnějších záchranek, dostáváme od zřizovatele nejmenší příspěvek, což je na druhou stranu pochopitelné – Praha je malý kraj. Ale oproti zbytku republiky jsme pochopitelně i pod větší kontrolou ze strany médií.“

Ač pražská ZZS ve svém oboru patří do světové špičky, stále ještě nemá ani vlastní budovu. A co víc – ta plánovaná je podle slov ředitele Schwarze zatím stále v nedohlednu. „Stavba se oddálila kvůli tunelu Blanka,“ připomíná a přidává další fakta.

„Chtěl bych ocenit pochopení Prahy 9, díky němuž jsme mohli převzít nové výjezdové stanoviště v Lovosické ulici na Proseku. Naopak nerozumím představám Tróje, která vyloučila možnost nové budovy záchranky ve svém katastru s tím, že ve vytypované rušné oblasti u Hlávkova mostu by měla být rekreační zóna. Pro záchranku, jejíž provoz je samozřejmě hlučný a nehodí se do obytné zóny, by naopak takové místo bylo adekvátní. Dotazovali jsme se například i na Praze 2. Odpověď zněla tak, že centrum ZZS nechtějí, protože preferují zajištění lidí bez přístřeší. Mám problém to chápat. Zablokovali nám i Bulhar. Ohledně Kopa centra jsme z Prahy 1 ani nedostali odpověď. Přestávám tomu rozumět.“

V takovém případě nezbývá než okřídlené „pomoz si sám“, tedy hledání náhradního řešení. Berličky. Tou je v případě pražské záchranky elektromobil Smart ed, vozítko, které díky svým malým rozměrům slouží jako předvoj standardním posádkám v úzkých uličkách historického centra a které již pomohlo zachránit několik lidských životů.

„V tomto ohledu jsme velmi rádi, že brzy budeme moci uvést do provozu druhý Smart, protože se skutečně osvědčil. V ulicích nebudou oba najednou, jejich výjezdy se budou střídat. Příjemným bonusem pro nás je, že jsme ho dostali jako dar a neplatíme jeho provoz. Jediný výdaj záchranky v tomto směru znamená plat záchranáře, který v něm slouží.“

Proč vrtulníky z jiných krajů létají až do Prahy?

Následně se hovor stočil ze starostí ryze pražských na skutečnosti, které se v blízké budoucnosti nevyhnutelně dotknou záchranné služby v celé republice. Na přetřes se dostal nedávný jihomoravský případ matky, která se rozhodla k porodu v domácích podmínkách.

Bohužel byl nutný zásah lékaře, který po konstatování podchlazení novorozence nechal dítě a matku proti její vůli odvézt do nemocnice. Matka následně podala žalobu a spor vyhrála, což vyvolalo zděšení mezi řediteli záchranek v celé České republice.

K novinářskému dotazu, jaký názor v tomto případě zastává, ředitel odpověděl následovně:

„Je to precedens. Nebezpečný precedens. Zajímavé je, že média se soudce vůbec neptala, proč tak podivně rozhodl, když selský rozum hovoří zcela jasně. Pan soudce dokonce neměl přizvaného ani soudního znalce. Rozhodnutí soudu jistě usnadnilo, že lékař krátce po této události zemřel, a u soudu se tudíž nemohl obhájit. Zděšení mezi řediteli záchranek nastalo oprávněně. Nyní je podáno odvolání, nezbývá než doufat, že rozsudek bude jiný."

"Od 1. dubna ale naštěstí budeme mít stejné pravomoci, jaké jsou běžné všude ve světě. Tedy že budeme moci pacienta odvézt záchrankou i proti jeho vůli, samozřejmě vždy za účasti policie. V tomto ohledu je pro naši práci nový zákon dostatečný. Zvítězí zdravý rozum, protože se skutečně dostáváme do situací, že pacient občas není zcela při smyslech a není schopen o sobě soudně rozhodnout.“

V dalších aspektech nového zákona, který by měl platit od 1. 4. 2012, však již ředitel Schwarz tak spokojen rozhodně není. V některých chvílích přitom neskrýval rozčilení:

„Nový zákon má v některých paragrafech mnoho nejasností. Třeba už v tom, že odkazuje na vyhlášky, které ještě neexistují. Podali jsme asi dvacet žádostí o jednání na všechny strany – na ministerstvo, na kraj. Dám příklady. Tak třeba koordinační místo je identifikováno jen jako telefon, aniž by bylo jakkoli upřesněno, jakou musí mít dotyčný pracovník na telefonu kvalifikaci. Jestli tedy podá informaci sám, nebo nám řekne: ,počkejte, já se zeptám."

"Obavu máme i v případě již zmiňovaných tzv. problémových pacientů. Zákon je totiž psaný tak, že u každého pacienta se budeme muset ptát, zda ho nemocnice přijme. Na ministerstvo zdravotnictví byl podán požadavek o výklad. A pokud pan ministr veřejnosti tvrdí, že zákon je v tomto ohledu lepší, neříká pravdu.“

Zmínil však i další případy, které podle něj měl nový zákon vyřešit.

„Proč by třeba měla záchranka vyškolovat policii a hasiče? Neřešená zůstává letecká záchranná služba, která je, co si budeme povídat, hodně o byznysu. Proč třeba vrtulníky z jiných krajů létají až do Prahy? Co situace, které jsou dlouhodobým problémem, tedy místa, kam se dodnes záchranka nedostane, třeba na horách nebo v lese na Šumavě?"

"Na horách pro vás ještě dnes nepřijede záchranka, ale jen horská služba, tzn. nevyškolený záchranář. Totéž v lese na Šumavě. Zákon naprosto nedefinuje návaznost péče. Pod sjezdovkou by mělo být zajištěno místo pro příjezd sanity, případně pro možný přechod záchranáře na rolbu či skútr, který by jej dovezl ke zraněnému, ať by se nacházel zraněný na sjezdovce nebo s infarktem někde na pokoji v horské chatě. "

"Proč tam dodnes není jednočlenná posádka, kterou by však tvořil vyškolený záchranář? Nechápu to. Třeba v Londýně existuje i jednočlenná záchranná služba provozovaná cyklisticky.“

Přes všechna zmíněná palčivá místa však tisková konference přece jenom končila optimisticky. Pražská záchranná služba už totiž má k dispozici výsledky své masivní kampaně „Zachraňte život“, tedy projektu, při němž se snaží letáčky s popisem i obrázkem nepřímé srdeční masáže a postupem přivolání záchranné služby vyburcovat cestující v pražské MHD z lhostejnosti, případně jim dodat scházející sebedůvěru k život zachraňujícímu zákroku.

„Laiky motivujeme jen k nepřímé srdeční masáži, do příjezdu sanity to stačí,“ říká ředitel. „Ovoce v podobě záchrany několika lidských životů díky pohotovosti spolucestujících už tento projekt skutečně přinesl.“

autor: esr, medical tribune.cz

Zdroj: tribune.cz