Syndrom vyhoření (tzv. burn out system) je problémem nejen u zdravotníků. V souvislosti s nimi se však o něm začalo v naší republice poprvé mluvit. Vyhoření je definováno jako ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí. Vyčerpání psychických a fyzických sil vede ke ztrátě zájmu o práci a k erozi profesionálních postojů.
Zde si můžete přečíst zkušenosti některých zdravotnických pracovníků, kteří se se syndromem vyhoření potýkají.
„Jsou dny, kdy se do práce vysloveně netěším. Přitom zdravotní sestrou jsem chtěla být už od základní školy. Nejde jenom o ty poslední věci člověka, které vás občas citově zaskočí, ale někdy i o tu každodenní rutinu. Vyčerpává vás třeba to, že nemocnice šetří a chce mít co nejméně sester na co největší počet pacientů. Pak se vám stane, že na ty „svoje“ pacienty nemáte čas.
Jsou takoví, kterým je to jedno, ale i takoví, co se na vás utrhnou, nebo si dokonce stěžují, a já si najednou uvědomím, že mi jdou občas na nervy. Pak se za to stydím a je mi jich zase líto. Postěžovat si v práci nemám komu, většina z nás je na tom stejně, navíc se kolegyně často postěžovat bojí, aby nepřišly o místo. Tak jdu po službě domů a někdy celý večer probrečím. Nad pacienty, kterým nepomůžu, nad tím, že mi někdo z nadřízených vynadal, ale i sama nad sebou,“ povzdychne si Jana Vencovská.
„Občas se mi stává, že když mám několik služeb těsně za sebou, zdá se mi pořád dokola jenom o samých haváriích a neštěstích. To už vím, že musím rychle vysadit a vzít si volno, abych se z toho nakonec nezbláznil. Vidím před sebou třeba člověka v hořícím autě, nedokážu mu pomoci a on mi tam umře před očima,“ svěřuje se se svými pocity záchranář Zdeněk ze severních Čech, který občas vážně uvažuje o tom, že od záchranky odejde.
„Někdy se stane, že právě já jsem ten poslední člověk, s kým se pacient setká, než umře, a nechci, aby to, co vidí naposled, byl otrávený doktor,“ stěžuje si lékař z jižní Moravy a dodává: „Snažím se mít při této práci vždycky profesionální přístup a odstup od emocí, kterým se ale nikdo, pokud není úplný cynik, nemůže zcela vyhnout. Pro mě osobně to ale není práce, kterou dělám jenom pro vylepšení vlastního příjmu. Jde také o dobrou partu lidí, se kterými pracuji, a v neposlední řadě o jisté vnitřní uspokojení, které bych třeba při jiné práci neměl. Není vůbec špatný pocit potkávat na ulici lidi, kterým jste umožnili vrátit se do života a kteří většinou ani neví, kdo jim v té nouzi pomohl, natož jak se jmenoval.“
„Před každým výjezdem mívám mírný pocit nervozity, stejně jako před lety, před nástupem na palubovku v tělocvičně, když jsem aktivně sportoval. Po nasednutí do sanitky ze mě všechno padá. Od té chvíle jsou jakékoli emoce potlačeny. Je pravda, že dramatické situace, kterých záchranář prožije během kariéry až dost, se někdy vracejí,“ říká zdravotník z Vysočiny, který si nepřál uvést své jméno.
„Jestli cítím lítost? Lítost ne, spíše soucit s rodinou, kamarády, známými a nakonec i s pacientem. Určitá empatie a soucit k téhle profesi bezpodmínečně patří. Každému pacientovi se pomoci nedá, ale to neznamená, že by se on nebo jeho nejbližší okolí mělo ocitnout v roli zoufalého prosebníka,“ vypráví dále. „Neznám horší pocit, než když vidíte v očích pacienta nebo příbuzných zoufalství a slzy. Když jejich příčinou není primární onemocnění nebo ztráta blízkého člověka, ale právě ten pocit ponížení. Zdravotnictví obecně je u nás na vysoké úrovni, ale kontakt s pacientem a jeho blízkými je oblast, kde občanům leccos dluží,“ zakončuje.
S velkým zájmem a nadšením nastupoval na oddělení ARO havlíčkobrodské nemocnice anesteziolog Petr Charvát. „Začínal jsem jako praktický lékař, ale chtěl jsem víc. Pracovat s náročnějšími případy, než je kašel a rýma. Tím ovšem nechci nějak urazit svoje kolegy praktické lékaře nebo se jich dotknout. Anesteziologicko-resuscitační oddělení pracuje s pacienty v kritickém stavu, ale zdravotník má za sebou k dispozici tu nejmodernější lékařskou techniku. Občas sloužím jako externí lékař u záchranky a tam je to úplně něco jiného.
Pravda je, že se taková práce na člověku podepíše, a já vidím, že už nepracuji s takovým totálním nadšením jako před patnácti lety. To neznamená, že by mi pacienti byli lhostejní. Nicméně dřív, když se mi nepodařilo přivést do života osmdesátiletou důchodkyni, mě to zasáhlo. Dnes už smrt starého člověka emočně tolik neprožívám. Daleko horší je pro mě vidět umírat mladého člověka, a na co si nezvyknu nikdy, je smrt dítěte.
S čím se také jako lékař u záchranky těžko vyrovnávám, je lidské sobectví a bezohlednost, které bohužel pořád přibývá,“ říká lékař. Jak tvrdí, člověk na sobě cítí, že se s ním něco děje, a on sám v takovém případě volí změnu prostředí. „Odjedu na hory a za pár dní zjistím, že se do práce těším. Myslím, že právě včasná změna prostředí a odpočinek je nejlepší prevencí proti vyhoření.“
