Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Zdravotní sestra Petra J. vyhrála právní bitvu se sušickou nemocnicí o doplacení mzdy, kterou jí zaměstnavatel krátil o půlhodinové přestávky na oběd. Stejného nároku se žalobou domáhá dalších téměř třicet tamních zdravotníků.

Pokud i oni uspějí, soukromý špitál bude muset sáhnout hluboko do kapsy. Celková částka by se včetně soudních nákladů mohla dostat až k miliónu korun.

Spor se týká zdravotního personálu, který byl zařazen u záchranné služby. Jedná se ale pouze o sestry a řidiče, nikoliv o lékaře, kterým mzda o půlhodinovou přestávku krácena nebyla.

Práci prý může přerušit

Petra J. požadovala doplatek v řádu tisíců za období od února do prosince předloňského roku, kdy pracovala u záchranné služby, která tehdy spadala pod nemocnici. Upozornila na to, že práce záchranáře nemůže být přerušena za účelem jídla.

„I bez přerušení práce ale podle zákoníku práce platí, že takovému zaměstnanci musí být poskytnuta přiměřená doba na oddech a jídlo, která se ale započítává do pracovní doby,“ argumentovala zdravotní sestra.

Vedení nemocnice naopak tvrdilo, že práce záchranářů není prací, jež by nemohla být přerušena za účelem jídla, a třicetiminutová přestávka k tomu určená není součástí pracovní doby.

"Protistrana slíbila, že se zachová podle výsledku prvního sporu

Rostislav Netrval, advokát"

Soud ale dal za pravdu Petře J. „Z charakteru práce, kterou vykonává člen záchranného týmu, je jasné, že poskytování bezodkladné zdravotní péče je prací nepřetržitou. Je povinen splnit pokyn operátora k výjezdu do dvou minut po jeho obdržení,“ uvedl předseda senátu Luboš Koranda.

Podle jeho názoru je nepředstavitelné, aby člen výjezdové skupiny záchranné služby mohl v průběhu směny čerpat třicetiminutovou přestávku v práci, po kterou by byl pro zaměstnavatele prakticky nedosažitelný, neboť jednotlivé týmy jsou nezastupitelné.

„I pokud je záchranář v zaměstnavatelem vymezeném čase na obědě nebo jen mimo prostory určené pro posádky, je stále v dosažení prostřednictvím vysílačky či mobilního telefonu, tak aby mohl do dvou minut sanitkou vyjet na místo. Je vyloučeno, aby nepřerušil oběd či oddech a nedodržel limit pro odjezd na místo, kde je potřeba poskytnout bezodkladnou zdravotnickou péči,“ vysvětlil soudce.

Zásadní rozhodnutí, tvrdí advokát

Pokud by tomu bylo opačně, pozbyla by podle Korandy záchranná služba svého základního atributu, a to rychlosti, s níž se dopraví k pacientovi. „Bezpochyby by došlo k přímému ohrožení lidských životů pacientů, kteří spoléhají na to, že se k nim záchranáři dopraví v co možná nejkratším čase,“ uzavřel Koranda.

Podle advokáta Rostislava Netrvala, který většinu zdravotníků u soudu zastupuje, je verdikt zásadní pro další postup vůči nemocnici. „Máme tady první pravomocné rozhodnutí. Protistrana slíbila, že se zachová podle výsledku prvního sporu. Řízení u všech dalších žalob jsou zatím pozastavena,“ sdělil Netrval.

Nemocnici provozuje od roku 2015 soukromá společnost Nemos Group, která si ji od města pronajala na 25 let.

Patrik Biskup, Právo

Zdroj: novinky.cz

Jak to bylo na ÚSZS Olomouc? 

Několika větami připomenu, že zaměstnanci ÚSZS Olomouc se po mé iniciaci a pod mým vedením sporu proti tehdejšímu řediteli o nedoplatky mezd krácených zaměstnavatelem v letech 2001 až 2003 o dvě přestávky na každou směnu (odpracováno 12 hodin a vykazováno 11 hodin) se zaměstnavatelem úspěšně soudili už v roce 2004 a v roce 2005 jednoznačně vyhráli. Nakonec až k soudu svůj nárok podalo celkem 56 zaměstnanců, kteří se domáhali doplatků mezd za tři roky zpětně. Zaměstnavatel poté koncem roku 2005 zaměstnancům nárok musel vyplatit a i s odvody se jednalo o částku převyšující šest milionů korun. V průměru to vycházelo na cca tři průměrné platy pro každého zaměstnance, který svůj nárok uplatnil. Ti, kteří se k naší žalobě nepřipojili, nedostali nic!

Na začátku si musíme ujasnit, kde vlastně vznikl problém. Legislativa od roku 2001 nově stanovila, že přestávka v práci se čerpá nejpozději po 4,5 odpracovaných hodinách a nesmí být na začátku a konci směny a že se přestávka nezapočítává do pracovní doby, krom případů, kdy přestávku nelze čerpat. Tolik zkrácená verze. Později se doba čerpání první přestávky upravila na čerpání po 6,5 hodinách. I proto sestře v článku krátili za směnu jen půl hodiny.

Jinými slovy do 31. 12. 2001 na ZZS ani jinde problém nebyl a proplácely se dvanáctihodinové směny. V lednu 2001 si někteří zaměstnavatelé začali nově vzniklé ustanovení vysvětlovat po svém a tito volili variantu méně výhodnou pro zaměstnance. Nicméně rozhodující pro čerpání přestávky v práci bylo a nadále je, jestli zaměstnanec může čerpat přestávku v přesně stanovený čas určený vnitřním předpisem a zejména, zdali zaměstnanec čerpající přestávku může opustit pracoviště. Jít se najíst třeba do restaurace. To samozřejmě na výjezdové směně nelze. Nechat na pracovišti vozidlo, vysílačku, telefon a odejít se najíst mimo pracoviště. Proto není divu, že i teď zaměstnankyně spor vyhrála, zejména když byl znám precedens v rozsudku z Olomouce.

Na celé kauze jsou nejsmutnější dvě věci. Zaprvé, že si to někdo ještě dovolí. Zadruhé, že se krácení pracovní doby o přestávky týkalo jen řidičů a sester/záchranářů a lékaři měli placeno normálně. Taková pěkná diskriminace těch chudších.

Sigmund