Přihlášení
Zapomenuté heslo
V čele krajské záchranky je Petr Hubáček půl roku, sanitkou ale jezdí v podstatě celou svou kariéru. Uznávaný odborník, který v Olomouci vybudoval nemocniční oddělení urgentního příjmu, se práce v terénu nevzdal ani s nástupem do funkce, a přestože řídí kolos o pěti stovkách zaměstnanců, zvládne za měsíc sedm směn. Náš rozhovor vznikal na jedné z nich a celou dobu se nad ním vznášel stín, že pana ředitele povolají do sanitky. To se naštěstí nestalo, a tak se mohl rozpovídat nejen o tom, kam by rád záchranku dovedl, ale i o běžných pocitech profesionálního záchranáře. Třeba o tom, jaké to je resuscitovat půlkilové předčasně narozené miminko.
Pane doktore, na málokoho sedí přirovnání, že se pro své povolání narodil, tak jako na vás. Nebo se pletu?
(smích) To je pravda. Nevím, čím to je. Odmalička jsem věděl, že budu lékař. Už od základní školy jsem se na to připravoval. Vždycky jsem tíhl k chirurgii, zdálo se mi to akční, chlapské. Takže jsem vystudoval fakultu všeobecného lékařství v Plzni a stal se chirurgem.
V západních Čechách jste pak působil poměrně dlouho...
Tehdy fungoval model, že nemocnice, které měly nedostatek lékařů, platily studentům stipendia a ti se potom zavázali, že k nim půjdou pracovat. Tak to bylo i se mnou. Strávil jsem pak čtrnáct let v západních Čechách, v Plané u Mariánských lázních a v Tachově.
Chirurgii jsem se věnoval od začátku. V Plané jsme dělali všechno: břišní, hrudní… Pak jsem strávil rok na pracovní stáži ve Vrchlabí, kde jsem působil u horské služby. Tam jsem se dostal ke sportovním úrazům a poprvé jsem přičichl k traumatologii. To mě bavilo.
Tehdy jste se dostal i k záchranné službě?
Ano. Dříve samostatné záchranky neexistovaly. Sloužili v nich lékaři z chirurgie nebo z ARO. Část směn jsme prostě trávili v terénu. To byla práce, která mi osobně velmi vyhovovala a přinesla velmi užitečné zkušenosti.
Jak se stalo, že jste se ocitl až v daleké Olomouci?
Poměrně jednoduše. Zdědil jsem tu domek, tak jsem se vrátil do míst, kde jsem v dětství trávíval prázdniny. Navíc tu v nemocnici bylo volné místo na traumatologickém oddělení. To mě přesvědčilo.
Tady jsem vlastně přišel poprvé do styku s opravdu velkou traumatologií. Nejtěžší úrazy se vozily právě sem, dostal jsem se tak do centra dění. Práce byla velmi pestrá: měli jsme tu dospělé, děti, úrazy, intoxikace, popáleniny… Byla to práce, která mi přirostla k srdci.
V čem je to jiné oproti práci chirurga?
Klasická chirurgie je pro mě trochu monotónní. Urgentní medicína oproti tomu nikdy není stejná. Každý den máte jiného pacienta. Nebudete celý den dělat jen chirurgii břicha nebo končetin, musíte zvládat všechno. Je to náročnější, a proto v tomto oboru hledáme mnohem obtížněji nové lékaře. Vyžaduje to větší nároky na vzdělávání. Neučíte se jen chirurgii, internu, plicní... Musíte se naučit všechno. Musíte studovat celý život, i když máte třeba těsně před důchodem. To některé odradí, ale mě to právě baví. Když si lékař řekne, že si udělá atestaci a pak si pojede ve svých kolejích, to není člověk pro nás.
Traumatologie se pro vás stala doslova osudovou. Byl jste to právě vy, kdo v Olomouci vybudoval samostatný urgentní příjem.
Když bylo rozhodnuto, že nemocnice vybuduje toto oddělení, měl jsem už hodně zkušeností a taky atestaci z urgentní medicíny. Přihlásil jsem se proto do výběrového řízení na prvního primáře a byl jsem vybrán. Deset let jsem potom toto oddělení budoval. Byla to krásná práce a podařila se: v Olomouci je jedno z největších oddělení v republice a uznávané je i v zahraničí.
Dá se říct, že to bylo životní dílo?
Asi ano, ale kdo ví? Třeba není poslední, třeba bude nějaké ještě větší. (smích)
Proč jste z nemocnice odešel?
Protože práce tam byla v podstatě hotová a já se chtěl posunout zase někam dál. Když už se všechno na oddělení vybudovalo, začal jsem pociťovat, že každý den dělám to samé. Nebudu to přirovnávat k dělníkovi, který přijde do továrny k pásu, to je nesrovnatelné. Ale ten stereotyp tam byl. Už není co budovat, budeme mít zhruba ty samé případy… Rozvoj se zastavil do té doby, než budou zase nějaké další možnosti. Už jsem se do práce tak netěšil. Potřebuji adrenalin.
Takže jste čekal na příležitost?
Když se uvolnilo místo na pozici ředitele záchranné služby, přihlásil jsem se. Už víc než deset let se urgentní medicíně věnuji opravdu naplno. A ona má dvě části: má tu část nemocniční neodkladné péče a část přednemocniční. To je záchranka. Takže teď jsem se přesunul do té druhé části. A dostal jsem nový životní elán.
Vy ale nejste jenom ředitel v obleku, sedící v kanceláři. Potkáváme se k rozhovoru na noční směně a vy máte na sobě stejný služební oděv jako vaši kolegové a každou chvíli vás mohou zavolat do sanitky.
Nemohl bych dělat jenom kancelářskou práci, to bych jako lékař skončil. Pořád se vzdělávám, pořád sloužím, i když primárně zastávám nějaký post. Má to tak ostatně většina doktorů, kteří přijmou nějakou funkci.
Jak často sloužíte?
Mám tak sedm dvanáctek do měsíce, což je asi osmdesát hodin měsíčně. A mám i nějakou službu na urgentním příjmu.
A do toho doma miminko…
(rozzáří se) Ano, měsíční. Začal mi úplně nový život.
Jak to jde dohromady?
Dobře. Přijdu domů, mám se o koho starat, je to krásné. Profesní paměť to okamžitě dočasně vygumuje. Funguje to i jako prevence syndromu vyhoření. Spokojený rodinný život na to má velký vliv. To vidím i u zaměstnanců. Když mají problémy v rodinném životě, promítne se to často i do jejich práce. Na druhé straně, když něco nezvládají pracovně, odráží se to zase doma. Musí se to podařit skloubit, pak je vše v pořádku. Musím zaťukat, že u mě se to podařilo a jsem šťastný člověk.
Lékař na záchrance asi zažívá dost drsné situace. Jak se dá odreagovat, aby člověk nemyslel na ty hrůzy, které občas zažije v práci?
Stane se, že se dostaneme k tragickým případům. Třeba k úmrtí dítěte. Nepodaří se ho zachránit. A ten lékař, který ho resuscitoval, má třeba doma stejně staré dítě. To opravdu zacloumá i s psychicky velmi odolným člověkem. Proto máme po akcích sezení, které vedou speciálně vyškolení zaměstnanci. Situace se rozebere, probere, co se dalo, či nedalo udělat… Někdy se sejdou i vícekrát a hodně to pomůže. Rozhodně je to lepší, než si zalézt do koutku a trápit se úvahami, jestli se nedalo udělat víc… To by člověka zničilo.
Ale profesní strachy z určitých situací máme všichni. Nedávno jsem resuscitoval miminko po předčasném porodu v pátém měsíci. Nevážilo ani půl kila! To byla přesně ta situace, které se každý z nás bojí.
Ale vy jste to zvládl a to dítě zachránil…
Naštěstí! V okamžiku, kdy přijedete na místo, tyhle úvahy zmizí a jedete jako stroj. Uděláte, co je potřeba, a přemýšlíte nad tím teprve, až to skončí. To je u záchranářů to pozitivní. Vidím to u kolegů z klinických oborů: přijde jim opravdu špatný pacient a oni jsou z toho hodně nervozní. Záchranáři mají v tomhle jakousi klapku, která se při zásahu zavře. Odvedou svoji práci, vysoce erudovanou, a pak to řeší až na tom sezení.
Už jste zmiňoval syndrom vyhoření, což bývá u lidí s tak náročným povoláním častý jev. Jak se mu dá předcházet?
Musíme práci našim zaměstnancům udělat pestrou. Vzdělávat je, chystat pro ně akce, zajímat se o ně… Pokud by měli v sedm přijít na směnu, sednout do sanitky, odjezdit si to a jít domů, tak to je špatně. Máme pro ně různé aktivity: sportovní, kulturní, vzdělávací. V rámci cvičení budeme promíchávat regiony, aby se lidi navzájem poznali. Posíláme naše lidi na konference a semináře. Navíc máme i psychologa a se zaměstnanci pracujeme.
Zajímáte se, co se s těmi pacienty, které odvezete do nemocnice, děje dál?
Ano. Dnes se to dá zjistit poměrně dobře. Podařilo se nám zavést speciální zdravotnický software, který máme i ve výjezdových tabletech. Díky němu vidíme dopředu pacientovu dokumentaci, lékařské zprávy… Víme, s čím se léčí, jaké měl úrazy. Vidíme třeba, že před týdnem mu operovali slepé střevo a teď ho bolí břicho. A já už vím, na co si mám dát pozor. A samozřejmě tam vidíme i to, co se s ním děje po předání, takže můžeme zjistit, jak dopadl. Ale s lékaři si i voláme, zajímá nás, jak se těm lidem, které jsme zachraňovali, vede. A je to důležité samozřejmě nejen z lidského, ale i z odborného hlediska. Jen mě mrzí, že na záchranku nechodí tolik poděkování jako třeba na rehabilitace. Samozřejmě, lékaři tam odvedli skvělou práci, napravili pacienta, pomohli mu s návratem k běžným činnostem. Ale ten dík za záchranu života většinou nepřijde. To je škoda.
Ve funkci ředitele záchranné služby jste půl roku. Jak se daří naplňovat vaše plány?
Já bych řekl, že velmi dobře. Podařilo se nám vysoutěžit tři nové sanitky a brzy snad získáme ještě dalších osm. Vozový park je potřeba obnovovat neustále. Obnovujeme i přístroje. Brzy budeme otevírat nový, modernější dispečink, to bude taky velký posun. Dnes zavoláte na linku 155, dispečer od vás přijme informace, vysílačkou dá pokyn posádce a ta vyráží na místo. Od března už přímo během komunikace s volajícím zadává dispečer údaje do počítače a posádka je má okamžitě k dispozici. Tím se všechno urychlí, zkrátíme dobu reakce na výjezd minimálně o půl minuty, což je v situacích, kdy jde o vteřiny, opravdu klíčové.
Od září budeme vyučovat studenty na lékařské fakultě. Taky jsme navýšili posádky v Olomouci a chystáme se je posílit i na dalších místech v kraji. Máme totiž čím dál víc výjezdů.
Čím to je?
Často bohužel jezdíme ke zbytečným případům. Volat si záchrannou službu, protože mám třicet osm stupňů teploty a můj pan doktor ke mně nechce přijet, to je tristní. Záchranka je tím blokovaná, narůstají výjezdy a my musíme posilovat.
Potýkáte se stále s nedostatkem lékařů?
Bohužel. Ale nezoufáme a hledáme řešení. Nejlepší by bylo do záchranné služby znovu dostat lékaře z nemocnic. Ideální tým záchranky je pro mě ten, který současně působí i na urgentním příjmu. Lékaři by se pak střídali ve službách v nemocnici a v terénu. Jak pro záchranáře, tak pro lékaře by to bylo velmi užitečné, získali by obrovské zkušenosti.
O tomhle modelu už se mluví v souvislosti s nedostatkem lékařů nejen na záchrankách, ale i v nemocnicích. Tím by se vše vyřešilo, jak se říká, jednou ranou.
Doktory k nám lákáme i na kvalitní práci, skvělý tým a taky možnost vzdělávání, rozvíjíme tu jejich odbornost. Máme požádáno o několik grantů, uvidíme, jak to dopadne. Rádi bychom se ale podíleli i na výzkumu nových metod. Máme v celém kraji 539 zaměstnanců, to je velký kolektiv. Chystáme pro ně tento rok různé akce, aby se stmelil kolektiv. To je podle mě hodně důležité.
A další vize?
Za ten půlrok se podařilo skoro vše, co jsme si předsevzali. Uvidíme, co bude v polovině roku. Máme nové vize, ale ven s nimi půjdu až někdy v červnu.
TEXT + FOTO: JAN PROCHÁZKA
Zdroj: zpravodajstvi.olomouc.cz
Buďte první kdo přidá příspěvek k této aktualitě.
Copyright ©