Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

2. Aktuality
3. Rozhovor s jedním z těch, který si vyzkoušel práci NLZP v zahraničí

Rozhovor s jedním z těch, který si vyzkoušel práci NLZP v zahraničí

Každého někdy v životě napadlo, že by vyzkoušel práci v zahraničí, příp. si s touto myšlenkou alespoň pohrával. Láká vás tato možnost a nemůžete se rozhodnout nebo vás jenom zajímají zkušenosti, pocity a rady druhých? David Rektořík, záchranář působící na LZS OL, pracoval dvanáct měsíců v Saudské Arábii (dále jen SA) a zodpoví nám otázky, které jistě každého obohatí.

Co tě vedlo k tomu, že jsi šel pracovat do zahraničí?
Potřeboval jsem změnu od své práce a únik od všeho v mém okolí. 

Ve které části SA jsi pracoval?
Bylo to v hlavním městě Rijádu, v nemocnici The Prince Sultan Cardiac Centre na dětské kardiochirurgické JIP.
 
Jak jsi tam byl dlouho?
Od února 2007 do února 2008.
 
Jak ses dostal k práci v SA?
Dalo by se říct, že úplnou náhodou. Našel jsem si inzerát, kde pražská agentura nabízela práci pro zdravotní sestry v USA. Inzerát byl pěkně napsán a zněl lákavě. 

Spojené státy, to zní lákavě.
Ano. Mělo to být v Texasu, v české komunitě, kde starostou byl český imigrant a v nemocnici pracovali převážně Češi. 

V čem byl háček?
Cesta byla pro mě v podstatě nereálná vzhledem k tomu, co agentura očekávala od kandidátů a také co jsem očekával já. Nabídli mi ale, že mnohem jednoduší je odjet do SA, na což jsem kývnul. 
 
Jak dlouho trvala příprava od doby rozhodnutí po odjezd?
Celkem deset měsíců. 
 
Jaký byl první den? 
Dost hrozný. Nevíš, co bude, kam máš jít, jestli všechno bude tak, jak si představuješ. Máš obavy ze všeho.
 
Jel jsi sám?
Ne, byli jsme tři. Já a dvě slečny. Jeli jsme ale jako první skupina, která tam měla pracovat, a dalo by se říct, že ani agentura neměla stoprocentní jistotu v tom, že všechno bude fungovat tak, jak měla naplánováno. Byli jsme takoví průkopníci. 

Potkaly vás během cesty a příjezdu do SA nějaké nepříjemnosti?
Cesta byla dobrá, letenky a víza v pořádku. Vše bylo tak, jak agentura slíbila. Po příletu jsme ale měli problém. Na letišti nás měl čekat zástupce nemocnice, my jsme přistáli, ale nikdo tam nebyl. A co teď? Objevíš se v cizím městě v osm hodin večer, tma, nikdo tě nečeká, nevíš, co dělat, všichni se na tebe dívají jako na exota, protože zrovna ty tam jsi jediný z těch tisíců lidí běloch. Zavoláš tedy na emergency number a tam se ozve, že volané číslo neexistuje. První věc, co tě napadne je, že jsi někomu naletěl.

Jak to nakonec dopadlo?
Asi po hodině dorazil pán, který se omluvil za zpoždění, naložil nás do mikrobusu a jeli jsme do města. Zavezl mě do centra do činžovního domu, kde jsem byl po celou dobu ubytován. Na pokoj jsem přišel v jednu hodinu ráno, kde mě přivítal naprosto otrávený kolega.

Kolik hodin cestování jsi měl v tuto chvíli za sebou?
16 hodin.

O Saudech je všeobecně známo, že jsou velmi bohatí. Vypadalo podle toho i ubytování?
Ne. Ze závěsů se prášilo, pustil jsem klimatizaci, ze které vyletěl prach, matrace proleželá, koupelna byla na můj vkus dost špinavá. Naštěstí stačilo pár návštěv na správě ubytování nemocnice a vše bylo v pořádku. V tu chvíli jsem si vzpomněl na knížku, kterou mi dala kamarádka před odjezdem. Jmenovala se "Za závojem. V pasti saudskoarabského ráje", protože úplně stejnou scénu tam popisovala australská sestra, která přijela do SA v roce 1990 a zažívala stejné pocity jako já. Máš nutkání sednout si na postel a začít usedavě plakat. 

Nenapadlo tě, že jsi udělal chybu, když jsi odjel do SA?
Ano. Hned první den jsem si říkal, co jsem to udělal. 

Co jsi cítil?
Beznaděj a zoufalství (smích). 

Jak to vypadalo v nemocnici?
První den tě provedou po komplexu, v kanceláři se udělají potřebné záležitosti a pošlou tě vyzvednout si zálohu.

Vždyť jsi tam byl první den, ještě jsi nic neudělal a už jsi dostal peníze?
Přesně tak. Já jsem dostal 2000 riálů (asi deset tisíc korun) a musel jsem s tím vyžít do první výplaty (což mi bohatě stačilo). 

Co jazyk? Neměl jsi obavy, že tam bude určitá jazyková bariéra?
V nemocnici je oficiálně angličtina, většina lidí samozřejmě uměla arabsky a s dětmi se šlo domluvit rukama nohama. Po třech měsících člověk pochytí 300 arabských slov, se kterými si bohatě vystačíš. Mimo to, ve všední dny, je přítomen překladatel tzv. Clerk, u nás to byla Jordánka (jmenovala se Suha). Já jsem měl třeba problém rozumět rodilým mluvčím, protože jejich angličtina je úplně jiná, než jak ji znáš ze školy. Ze začátku to bylo těžké.

Jak bys zhodnotil zdravotnictví v ČR vs. SA?
Jejich zdravotnictví na mě působilo dobře, až na drobné detaily způsobené arabskou mentalitou, kdy spousta věcí nebyl problém peněz, ale organizace a ochoty. Nemocnice byla moderně vybavená, postupy standardní, takové jako u nás. Co tam však bylo řekněme o X procent lepší, byly vztahy sestra pacient, sestra lékař, sestra nadřízený. Vládla tam taková americko-anglická nálada, neustále tě někdo chválil, i když jsi dělal chyby a pořádně jsi nerozuměl, vrchní sestra tě podporovala, říkala, že to bude dobrý a za každou hloupost tě pochválila. Lékaři měli vůči sestrám respekt, žádné pohrdání, žádné uvařte mi kafé aj. Sestra je rovnocenný partner lékaře, nepostradatelný člen týmu. Měl jsem z toho všeho dobrý pocit, protože ti lidé dávají najevo, že tam jsi a že tu práci děláš.
 
Jací tam byli pacienti? Byli to lidé z města a přilehlého okolí nebo i ze vzdálenějších destinací? 
V této nemocnici byli pacienti z celé SA, z okolních států Arabského poloostrova a také i z ostatních zemí světa (Súdán, Papua Nová Guinea, Indie, Pákistán). Zdravotnictví je zdarma, protože tyto arabské státy Perského zálivu mají hodně peněz. Jsou tam samozřejmě i nemocnice, kde se zdravotní péče platí, ale to je úplně jiný level ve srovnání třeba se soukromými nemocnicemi u nás. VIP nemocnice v arabském světě vypadají jako hotel, o nemocném se nemluví jako o pacientovi nebo klientovi, ale je to host. Viděl jsem fotky z JIPky, kde obyčejné věci (léky, vodu) roznášel pikolík s motýlkem na krku a přitom pacienti leželi na árovém lůžku.

A co královská rodina?
Ta měla lepší privilegia, nebylo to nic extra, ale VIP pacienta jsi v nemocnici, kde jsem pracoval, vždy poznal.
 
Jaké jsou kompetence sestry?
Vyšší. Musíš mít ale ze všeho zkoušku. Není to jako u nás, že se to stanoví zákonem a přitom danou věc, úkon vůbec neumíš. 
 
Setkal ses v SA s nějakými rozdíly či omezením?
Ano, např. omezení styku dvou pohlaví na veřejnosti, ženy nemůžou chodit samy, člověk musí respektovat islám (Irán nebo Afganistán je slabý odvar oproti SA), nebavit se o islámu, o koránu, o bohu. Je naprosto zakázáno propagovat jakékoliv jiné náboženství. Neměl by ses nikdy bavit s chlapem o ženách. Samozřejmě se o ženách baví, je to ale neslušné a může to někoho urazit (nebavit se o jejich ženách, o našich jo). Žena si sama třeba nemůže pronajmout v hotelu pokoj, nesmí sama řídit auto, v taxi by neměla sedět vpředu. Musíš také dávat pozor na literaturu, kterou si přivezeš. Řekněme, že taková Jiřina Bohdalová, která je v letních šatech na obalu časopisu Zahrádkář, je pro ně pornografie. Je nevhodné jakýmkoliv způsobem rušit je během modlitby, které jsou pětkrát za den.

Jak probíhají modlitby v nemocnici?
Nemocnice je něco jiného. Báchorky, které jsem slyšel, než jsem tam odjel, že lékaři přeruší operaci a začnou se modlit, jsou hlouposti a není to pravda. 
 
A na ulici?
Na ulici se mohou normálně modlit. V Rijádu žije 5 milionů lidí, ale v době modlitby jde vidět, že se čas zpomalí. Všude jsou namalovány šipky (i v nemocnici), které určují směr, kterým je Mekka. 
 
Co focení?
S focením to není žádná sranda a musíš si rozmyslet, co chceš fotit, protože se můžeš dostat do velkých problémů. V žádném případě nesmíš fotit letiště, vojenské objekty, policejní stanice, nemocnice. Na oddělení jsem se s kolegy a pacienty fotil, v tom problém nebyl, venku ale ano.
 
A co zábava?
Restaurace, kavárny, nákupy, kluby, fitness, večírky, cestování.
 
Jak jste měli psány směny? Jako u nás?
Je to podobné. Měli jsme psány 12.5h, ale byly to klasické dvanáctky. Hodinami to vycházelo více, pracovní týden je náročnější než u nás, kde máš 37.5h, tam bylo 44 až 48 hodin a rozpis směn se psal každých 28 dnů. 
 
Jak je to s dovolenou?
To, že se tam více pracuje je tak trošku vykompenzováno dovolenou, které je více, 43 až 49 dnů. Také jsi měl k dispozici tři dny, tzv. sick leave, který jsi využil tehdy, když ti nebylo dobře. Nemusel jsi chodit k lékaři a dokazovat to nějakým potvrzením. Pokud jsi tyto dny nevyčerpal, připočítaly se ti k dovolené.

Předpokládám, že část dovolené jsi trávil doma. Jaký byl návrat zpět do SA?
Byl jsem doma 33 dnů. Návrat byl krutý.
 
Nemůžu se nezeptat na finance. Ty jsou určitě jeden z hlavních důvodů, proč jde člověk pracovat do zahraničí.
Ano, už léta letoucí platí, že si v SA vyděláš zhruba třínásobek průměrného platu v ČR. Záleží samozřejmě na pozici a na místě, kde pracuješ. Dalo by se říct, že nejvíce mají sestry na JIP a ARO a nejméně fyzioterapeuti. Záleží také hodně na tom, co je schopna vyjednat agentura a co nabídne nemocnice. Plat mimo jiné záleží i na kurzu dolaru. Nyní se pohybuje v rozmezí od 2800 do 4400 dolarů.
 
Jak dlouho je tento nástupní plat?
Není to nástupní plat. Mzda je od prvního dne v plné výši. 
 
Může se tento plat zvyšovat či snižovat?
Zvyšovat ano, snižovat většinou ne. Každý rok se zvedne o 3-5% a čím jsi tam déle, tím více se ti načítají bonusy. Dostáváš třináctý plat a mzdu nedaní. Nemusíš platit energii, dopravu do práce a ubytování. Kupuješ si jenom jídlo, ale to je vzhledem k platu a cenám v ČR malá položka. 

Co přesčasy?
O ty byla bitka, a tak byl pořadník, aby měl každý stejný počet. Problém ale byl, je někde vklínit při množství směn, které jsi měl. Přesčasy jsou placeny sto padesáti procenty základu, takže sis mohl slušně přivydělat.
 
Jakým způsobem je vyplácena mzda?
Na účet, který musíš mít v bance SA. Účet ti však zřídí až ve chvíli, kdy máš perminent iqamu, to je takový občanský průkaz SA, který ale dostaneš až po třech měsících. Do té doby dostáváš plat v šecích.
  
Je tam nějaká zkušební doba?
Ano, v prvních třech měsících můžeš říct, že končíš a bez jakýchkoliv sankcí odjedeš domů. Po této době nastává klasický pracovněprávní vztah jako u nás.
 
S jakými národnostmi zaměstnanců ses potkával?
Byli tam z celého světa. Filipínci, Malajci, Číňani, Indové, Pakistánci, Američani Kanaďani, Britové, Skotové, Novozélanďané, Češi, Slováci. Neviděl jsem nikoho z Polska, Bulharska, Ukrajiny nebo z Maďarska.
 
Myslíš si, že v SA je nedostatek zdravotnického personálu? Proč se tam sjíždějí pracovníci z celého světa?
Není to nedostatkem personálu. Je to všechno způsobeno tím, že Arabové mají peníze a nejsou zvyklí pracovat. Dříve to tam bylo tak, že kdo pracoval, byl pro smích. Vláda se nyní snaží o tzv. saudizaci. To je proces, aby se Saudové naučili pracovat. Všichni jsou tedy manažeři a ředitelé a jejich náměstci atd., což jsou většinou Evropani, Američani a Filipínci odedřou práci za ně.
 
Z čeho ale všichni Saudové žijí? Nemůže být  přeci každý manažer.
Žijí z ropy. Stačí, aby pracoval jeden. Ten uživí všechny.
 
Šel bys do toho znova?
Ano, ale více bych si vybíral. Když jsem však odlétal, tak jsem řekl, že už nikdy. Teď bych si to více užíval a méně šetřil.
 
Lákají tě i jiné země, kde bys chtěl pracovat?
Ano. Anglie, Norsko a Švédsko.
 
Jsi s někým v kontaktu, kdo je v SA?
S mnoha lidmi.
 
Mohl bys zhodnotit, jak to tam vypadá nyní v porovnání s tím, když jsi tam byl ty?
Pořád stejně. Samozřejmě ti, co tam zůstali dlouho, jsou dnes finančně úplně někde jinde. Říká se ale, že trpí tzv. syndromem perského zálivu, což znamená, že máš velký problém se vrátit domů, protože si navykneš na jejich realitu a otupíš vůči některým věcem. Poté, co se vrátíš zpět domů, zjistíš, že je tu všechno špatně, nic nefunguje, všechno je strašně drahé, náš zdravotní systém ti připadne úplně příšerný, chování pacientů a nadřízených vůči tobě, atd. Tito lidé se vesměs vracejí zpět do SA.
 
Doporučil bys to ostatním? Z jakého důvodu?
Určitě. Odneseš si zkušenosti s cizí prací, s cizím prostředím, s jinou kulturou, zdokonalíš si jazyk a v neposlední řadě získáš úplně jiný nadhled na celý svět, na dění ve světě, dostaneš jiný politický názor a názor na lidi.
 
Vyjmenoval bys tři věci, které sis přivezl, za které jsi vděčný (nic materiálního)?
Nadhled, změna mého světového názoru a zkušenost. Díky této práce jsem dnes při výjezdech týkajících se dětských pacientů daleko klidnější a zkušenější.
 
Závěrem?
Saudská Arábie je samozřejmě jiná země s jinou kulturou. Jedeš tam s nějakým očekáváním, něco tě potká a něco si odvážíš. Jsem rád, že jsem této možnosti využil, protože bych nechtěl v budoucnu dospět k názoru, že jsem udělal chybu, protože jsem to nezkusil.

Děkuji za rozhovor.

Pavel Lampa