Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Záchranáře v Praze brzdí úzké ulice, zatravněné koleje i řidiči, kteří zastavují zbrkle. Své o tom ví i Robert Tomka, který je ve službě již patnáct let. „Není to tak, že by na nás pražští řidiči nějak kašlali, charakter řady zdejších ulic jim ale nedovoluje jednoduše uhnout,“ říká záchranář.

Foto: mfdnes

V Praze jsou kolony na denním pořádku, jak se s tím jako řidič záchranky vyrovnáváte?
Když někam jedu, musím nejdříve zvážit, jestli je ráno, nebo večer. Ráno doprava pulzuje směrem do centra a večer naopak z centra. Díky tomu se dá odhadnout, kde to je ucpané a kde ne. Musím také zvažovat, kudy přesně pojedu a zda mi tam budou mít ostatní auta vůbec kam uhnout. Vůle řidičů vyjít nám vstříc je velká, ale když na to nemají prostor, tak vůle nestačí.

Není tedy lepší se úzkým uličkám vyhnout?
Trend poslední doby je bohužel takový, že pod záštitou zvyšování bezpečnosti se zužuje čím dál větší počet silnic a objevují se v nich bezpečnostní prvky, které ale někdy mají spíše charakter překážky silničního provozu. Kolikrát se nám v úzkých ulicích stane, že jak nám chce řidič pomoci, vyskočí na obrubník a prorazí si pneumatiku. Nám to pak může být už jen líto. Nikdo ho k tomu sice nenutil, ale myslel to dobře a dopadlo to takhle.

Co ještě komplikuje dojezdy k pacientům?
V posledních dvou letech se začaly zatravňovat tramvajové tratě. Vypadá to sice hezky, ale dříve bych po těch kolejích v případě potřeby odjel, dnes už to nejde. Na jejich začátku je příkop, stejně tak jako na konci a mezi tím tráva. Několikrát se stalo, že tam například policie nechala nápravu. A to riskují i řidiči, kteří se nám do tratě snaží uhýbat.

S řidiči, kteří by vám blokovali cestu, tedy problémy nejsou?
Lidi nás pouštějí ochotně. Je ale pravda, že to občas nedělají zrovna nejvhodnějším způsobem. Když vidí sanitku a naprosto hystericky zabrzdí, je z toho problém, protože osobní vůz váží tunu a půl, kdežto sanitka čtyři a půl tuny – a dokážete si jistě představit nepoměr těch brzdných sil. Často se také stává, že auto zastaví uprostřed nepřehledné zatáčky a já ho pak nemohu předjet, protože do ní nevidím. Musím chránit pacienta, sebe i parťáka. To ale z toho člověka nedělá zlého řidiče, jen svůj dobrý úmysl neprovedl efektivním způsobem.

Komunikujete nějak s řidiči?
Jistě. Naznačujeme naše záměry blinkrem, ale v té stresové situaci si toho řidiči často nevšimnou. Co od nich chceme, jim dávám vědět také tím, kam sanitku na silnici postavím. Když jedu po středové čáře, žádám je tak, aby se rozestoupili, když se tlačím k jedné straně, snažím se dostat kolem nich. Velmi by nám pomohlo, kdyby řidiči pouze přejeli do místa, kde nám nebudou bránit v průjezdu. Není ani nutné, aby úplně zastavovali.

Jaký vliv mají kolony na čas dojezdu k pacientovi?
Nějaký jistě ano, ale díky zkušenostem záchranářů to není nic tragického. Zásadní dopravní informace typu uzavírek silnic a tunelů nám chodí na pager a seznamujeme se také se všemi dlouhodobými uzavírkami. Zcela aktuální informace, že bychom třeba věděli, že na Nuseláku je zrovna kolona, ale nemáme. Praha je naštěstí tak členitá, že se v ní dá dobře improvizovat. Že bych nedojel na místo zásahu, se mi stalo jen jedinkrát za celých patnáct let, co jezdím. Vjel jsem na Jižní spojku, která byla zúžená a vyloženě stála. Neměl jsem kudy utéct a ostatní řidiči zase kam uhnout.

Na rozdíl od jiných krajů nemusíte nikdy jezdit příliš daleko, že?
Přesně tak. V Praze je 18 základen, které jsou rozmístěny tak, že během jednoho zásahu nejedeme dál než deset kilometrů. Slouží v nich v nepřetržitých 12hodinových směnách 20 až 30 dvoučlenných skupin, tedy řidič a záchranář, a pět skupin s lékařem. Na dojezd k případu máme dvacet minut, ale v Praze to stíháme v průměru pod osm minut. Není to tím, že bychom byli nejrychlejší řidiči, ale tím, že to máme vždycky kousek. I díky tomu je Praha světový unikát v tom, že zde má pacient, kterého postihne náhlá zástava oběhu, téměř dvojnásobnou šanci na přežití proti průměru vyspělých zemí světa.

Jsou v Praze místa, kam se sanitka dostává jen obtížně?
Je to určitě centrum, kde je hodně turistů. Přejet například Staromák a dostat se pod orloj k pacientovi s alergickou reakcí v okamžiku, kdy odbíjí celá a stojí tam sto padesát Japonců s fotoaparáty, není úplně jednoduché. Podobně obtížné jsou i různé lesoparky nebo třeba Prokopské údolí. Pro ta nejhůře dostupná místa máme speciální vozidlo Atego. To je schopné vyjet třeba kolejištěm na tramvajovou estakádu na Barrandov, kam bychom se s běžnou sanitkou nedostali.

Nejčastěji v Praze jezdí klasické sanitky a menší osobní auta.
Ano. Ve velké sanitce jede řidič a záchranář, v tom menším voze jezdí řidiči s lékařem. Jinak jsou obě auta vybavena stejně, to větší má navíc pouze lehátko. Jde o setkávací systém, jehož efektivita spočívá v tom, že k jedné události jedou ze dvou směrů dvě sanitky. Asi devadesát procent výjezdů ale řeší velké sanitky samy a lékař vyjíždí jen k závažnějším případům. Tento systém se nazývá Rendez-Vous, příští rok slaví třicáté výročí a z Prahy ho již převzala většina republiky. Malá auta s lékařem, to byly dříve Tatry 613, a dodnes se proto říká, že se jezdí s tatrou, nebo za tatrou.

Proč nejsou lékaři v každé sanitce?
Lékařů je obecně málo a takhle mohou pacienta po ošetření poslat velkou sanitkou do nemocnice a jet hned k dalším případům. Pokud je to ale potřeba, jede samozřejmě lékař s pacientem až do nemocnice. To se pak stane, že na ulici potkáte velké i malé auto, jak jedou za sebou. Vtipné je, že to lidi často nechápou a ptají se nás, proč jedeme dvěma vozy a jestli se neumíme složit do jednoho.

Co ještě Pražany překvapuje?
Poté, co pacienta transportujeme do sanitky, často stojíme třeba i deset minut před domem. Lidé nám pak buší na okýnko a ptají se, proč už nejedeme. Je to proto, že v té sanitce máme všechny možné přístroje, léky či infuze na to, abychom pacienta připravili na transport do nemocnice. Pokud to není nutné, tak také neošetřujeme člověka přímo na místě, kde ho najdeme, ale odneseme ho do sanitky, která je vlastně takovou jednotkou intenzivní péče. Přece jen je lepší zajišťovat například žilní vstup v čistém prostředí než někde na stavbě. Pokud to ale nutné je, jsme schopni to udělat kdekoliv.

Liší se způsob jízdy k zásahu a od něj?
Když jedeme k pacientovi, je v sanitce jen řidič a záchranář a můžeme si dovolit jet svižněji. Velké sanitky mohou jezdit o dvacet až třicet kilometrů v hodině rychleji, než je na dané komunikaci dovoleno, ta menší vozidla nemají omezenou rychlost vůbec. Efektivita provozu sanitky spočívá hlavně v plynulosti, ne v rychlosti. Je lepší jet plynule než vysokou rychlostí stylem brzda plyn.

A když jedete s pacientem?
To se k tomu snažíme přidat i šetrnost, a pokud to není nutné, nezpůsobujeme jim zběsilou jízdou nepohodlí. Dokonce se až někdy ostatní řidiči diví, že jedeme se zapnutými sirénami pouze krokem. Jednou jsem takhle jel z Anděla do Motola asi dvacet minut, protože jsem měl pacienta s nalomenými žebry a každý pohyb ho neuvěřitelně bolel. Všichni nás samozřejmě předjížděli a koukali, proč blikáme, když jedeme takhle pomalu. Jet na majáky je ale naše povinnost, ne výsada.

Autor: Jakub Heller

Zdroj + videa: praha.idnes.cz