Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Dosedli jsme na letišti Luton, severně od Londýna, avšak uvítací výbor nás žádný nečekal. Bohužel ani královská garda. Zde jsme se potkali s prvním naším novým kolegou, z Bulharska. Vyčkával nás půl dne v letištní kavárně, kde jsme se k němu na chvilku přidali před další cestou.

Ve službách Jejího veličenstva. Reportáž první, POHOVOR 

Ve službách Jejího veličenstva. Reportáž druhá, PŘEDODLET

Teď na sebe něco prásknu, takovou malou nehodu z letiště. Každý jste jistě už měl někdy zabalený kufr, který vám za poplatek obalí v podstatě potravinářskou folii. Ten můj byl hodně důkladně. Můj původní úmysl byl, že folii během pár minut sundám a budu se moct dostat do tašky. Jenže čím? Trhat to po vrstvách by mi trvalo snad do odjezdu vlaku. Klíčem, který jakožto jediný rádoby ostrý a povolený nástroj na palubě letadla můžete mít, mi to také nešlo. Záhadným způsobem jsem se dostal do vrchní kapsy k záchranářskému noži a v otevřené hale letiště jsem se ho nebál použít. Chtěl jsem být natolik nenápadný, že jsem to vzal trochu za nešikovný konec a výsledek můžete vidět na fotce. Hned ze startu jsem si vyzkoušel první pomoc na letišti, jenomže tentokrát jako pacient.

Většinu EMAS vyzvedl na cílovém letišti, my si přesto vybrali zábavnější cestu a z Londýna jsme se do cílového Bostonu v oblasti Lincolnshire, East Midlands dopravovali vlakem. Z nádraží nás už vyzvedli a odvezli auty na první dvouměsíční přechodné bydliště. Jedná se o sdílené byty v areálu nemocnice. Bydlí zde většinou zaměstnanci NHS nebo studenti. Na každém patře je 5 pokojů a sdílená kuchyně s jídelnou. Každý pokoj má své sociální zařízení. Jednou až dvakrát týdně místní housekeepers, neboli pokojské uklízí pokoj a doplní co je potřeba. Zde bydlíme, než nám skončí přípravný kurz a my se rozjedeme na svá jednotlivá budoucí působiště po kraji. Celé ubytování je hrazené zaměstnavatelem.

První večer nás představili na místní výjezdové stanici, která je pomalou chůzí od vchodových dveří asi dvě minuty. Pokud by bylo cokoliv potřeba, vždy nám tam je někdo k dispozici. Všichni z naší skupiny bydlíme v jednom domě a rozhodně je to ta nejlepší možnost pro sdílení poznatků a vzájemnou výpomoc. Zbytek večera probíhal již na patře polských kolegů. Jistě si dokážete představit, jak asi první 4 volné dny vypadaly v jejich společnosti. Ach ta játra.  Zbytek skupiny přijížděl v průběhu týdne.

V mezičase jsme si museli vyřídit bankovní účet a místního operátora. Bez platební karty z banky a funkčním „PINem“ nikde nedostanete nic na smlouvu. Proto první týden byl dosti tragický ohledně anglické SIM karty a funkčního internetu. Vzhledem k tomu, že jsme obešli všechny banky, které se v Bostonu nachází, doporučuji pro případné zájemce Barclays, nemyšleno jako reklama :-). Jako jediná po nás nepožadovala anglické číslo pojištěnce, které dostanete přidělené v prvních týdnech.

Neděle večer, poslední volný večer před nástupem. „Slavnostně“ nám byly předány klíče od dvou osobních aut značky Vauxhaull Zafira (ano, je to Opel) společně s tankovacími kartami. Luxus! Vozy jsou sedmimístné, a tak pro naši potřebu dostačující. Pro první týden byli EMAS jmenováni dva řidiči z našich řad, kteří již mají zkušenost s řízením v UK.

Pondělí, premiérová cesta do 28 mil vzdáleného Lincolnu. Místo, kde se nachází, jedno ze dvou výcvikových středisek East Midlands Ambulance Service. Bishop training centre EMAS NHS Trust. Dlouhý to název. První den byl ve znamení představování a seznamování s vedením záchranné služby. Některé tváře jsem poznal z pohovoru, jiné pro mě byly nové a jejich jména stejně nezapamatovatelná. Ony totiž jména typu Vašek a Josef jdou do hlavy jinak než Simon, Stuart, atd. Celý zbytek týdne jsme se si spíše přátelsky povídali s jednotlivými instruktory o systému zdravotní péče a rozdělení zdravotnických pracovníků na záchrance. Také jsme navštívili místní operační středisko. O hodně menší, než které jsem mohl vidět v Londýně, ale stejně zahlcené. O všem jednotlivě zvlášť vám povím až v některých z příštích reportáží. Taktéž nás čekala druhá část fasování uniforem, tu první jsme zvládli již z Česka. Došly nám objednané jednotlivé velikosti, ale na první vyzkoušení, uniforma padla jenom dvěma kolegům. Mě osobně neseděli zásahové boty, proto vše nevyhovující bylo vráceno a objednána správná velikost. Taktéž vyfasování dalších částí OOPP, jako ochranné brýle, kevlarovou helmu a vysoce účinnou osobní masku s filtrem proti VNN.

Týden uběhl jako voda a již nám začal druhý. Tématem bylo seznámení se s pravidly silničního provozu a navyknutí si na řízení ve „špatným“ pruhu. K dispozici byly zapůjčeny tři identické vozy VW Transporter. Začátek jsem bral poněkud negativně. Pro pravidla stylu řízení sanitního vozu v UK zapomeňte na všechno, co jste byli zvyklí a co vás kdy kdo naučil v autoškole. Držení volantu, samotné zatáčení, žádné podřazování, a to bych mohl vyjmenovat spoustu dalších věcí. Instruktoři to završili tím, že nám vysvětlovali, jak funguje takový semafor. Nepřemýšlejte, zda tu funguje jinak. Funguje naprosto stejně jako v ČR. Občas jsem si nebyl jistý odkud si myslí, že pocházíme. Na konci týdne ale přesto již každý zvládal řídit, teď už na správné straně silnice. K cvičení máme dostatek času, jelikož musíme každý den absolvovat stejnou trasu, a tak postupně střídáme řidiče.

Tento týdenní kurz nebyl k získání osvědčení pro řízení pod „modrými světly“, ten nás teprve čeká a trvá další čtyři týdny každodenního řízení s instruktorem pod zapnutými majáky, bez pacienta a ježděním po celém kraji.

Pavel Klim, DiS.