Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Text z externího zdroje:

Urážky, fyzické útoky, dokonce i pokusy o znásilnění nebo plivance do obličeje. Tomu všemu čelí posádky sanitek ústecké záchranné služby. Mimo to psychickému stressu i strachu z nakažlivých a nevyléčitelných nemocí. Podle aktuálních statistik od 1. ledna 2024 do 30. června 2025 zažili celkem 3 956 výjezdů do nebezpečného prostředí.

Foto: zzsuk.cz

Nejčastěji je provázela právě napadení nebo útoky zbraní. Agresivita lidí vedla k 3 511 útokům a 193 napadením ostrým předmětem, hlavně nožem. Zdravotníci řešili i tři desítky střelných poranění, osmnáct bodných ran a osm situací s aktivním střelcem. O rizicích své práce, nebo spíš poslání hovoří aktivní záchranář a tiskový mluvčí Zdravotnické záchranné služby Ústeckého kraje Prokop Voleník.

Setkáváte se i s tím, že na vás lidé sáhnou nebo vás napadnou, když je ošetřujete?
„Ano, stává se to. Ve sledovaném období jsme zaznamenali dvanáct situací, kdy lidé napadli naše záchranáře přímo během ošetřování. To znamená útoky v momentě, kdy se zdravotník sklání nad pacientem, má ruce zaměstnané vybavením a nemá prostor ani čas reagovat. V takové chvíli je jakýkoli fyzický útok extrémně nebezpečný. Pracujeme často v prostředí, kde jsou lidé vystrašení, rozrušení nebo pod vlivem alkoholu či drog. Emoce se tam snadno přelijí do agrese a záchranář je v tu chvíli nejblíž. Každý takový incident bereme velmi vážně — ohrožuje to nejen naše lidi, ale i samotnou péči o pacienta. Když se zdravotník musí bránit, nemůže zároveň ošetřovat. A to může mít následky pro všechny, kdo jsou na místě.

Vzpomenete si na konkrétní případ z poslední doby, kterým byste to mohl ilustrovat?
Vzpomeneme si bohužel na víc než jeden případ. V srpnu 2024 agresivní pacient škrtil a málem znásilnil kolegyni. Nedávno dal jiný kolegovi hlavičku takovou silou, že skončil na stomatochirurgii. Další kolegyni pacient zlomil ruku. To jsou jen ty nejvýraznější situace z poslední doby. V běžném provozu na nás lidé křičí, nadávají nám často i velmi vulgárně, strkají do nás a bouchají. Často musíme žádat o asistenci policie. To všechno se děje během práce, která má být o pomoci. Naši lidé to zvládají, protože jsou profesionálové, ale není to prostředí, které by si kdokoli představoval jako samozřejmou součást zdravotnické služby.

Narážíte kromě situací, kdy na vás lidé sáhnou nebo vás napadnou, i na případy, kdy vám hrozí nákaza?
Ano a je to pro nás pokaždé velmi závažná situace. Evidujeme téměř dvě desítky událostí s biologickým rizikem, hlavně u neklidných a agresivních pacientů pod vlivem alkoholu nebo drog. Tito muži a ženy záchranáře poškrábali, pokousali nebo jim plivli do obličeje, přestože mohli mít infekční chorobu. Pro zdravotníky to znamená dlouhodobé zdravotní riziko a velký psychický tlak. Hrozí jim především virové hepatitidy. Žloutenky typu A, B, C i další varianty, které se přenášejí krví a tělesnými tekutinami. Rizikem je také HIV, protože přenos je možný při poranění kůží nebo kontaktu sliznic s biologickým materiálem. Po takové události následuje dlouhodobé sledování, opakované odběry, někdy i preventivní léčba a měsíce nejistoty, jestli se nákaza projeví. To všechno se odehrává paralelně s běžnou službou, kterou musí dál vykonávat. V situaci, kdy nevíte, jestli vůbec můžete dát ženě a dětem pusu.

Jak na takováto rizika záchranná služba reaguje?
Bezpečí posádek je pro nás prioritou. Záchranáře pravidelně cvičíme, aby poznali nebezpečné chování, zvládli agresi a uměli se chránit. U rizikových výjezdů spolupracujeme s policisty nebo strážníky, případně s dalšími složkami záchranného systému. Od loňského roku navíc všechny výjezdové skupiny používají kamerový systém a inspektoři provozu nosí balistickou ochranu. Náklady na tato opatření loni přesáhly 1,7 milionu korun.

Kdybyste měl tu situaci shrnout podle nasbíraných zkušeností, o čem to podle vás vypovídá?
Naše zkušenosti i nasbíraná data ukazují, že agresivita se do naší práce promítá čím dál častěji. Často nás ohrožuje kombinace alkoholu, drog a psychického rozrušení, což vytváří velmi nebezpečné prostředí. Zároveň to ale vypovídá i o širším stavu společnosti. Lidé jsou pod větším tlakem, hůř zvládají konflikty a častěji reagují impulzivně. V terénu to pak vidíme v podobě výbuchů agrese, které se obracejí proti těm, kdo jim přijeli pomoci. Pro nás to znamená, že se mění charakter zásahů. Kromě zdravotní péče musíme řešit i vlastní bezpečí a často žádáme o asistenci policie. To je trend, který se v posledních letech zřetelně posiluje a který už nelze brát jako ojedinělý exces, ale jako součást každodenní reality.

Co byste vzkázali lidem, kteří se s vámi mohou potkat při zásahu?
Záchranáři přijíždějí vždycky s cílem pomoci. Jakýkoli projev agrese nebo násilí naši práci zásadně komplikuje a může ohrozit i další pacienty. Respekt, domluva v klidu a bez emocí a základní spolupráce nám umožní soustředit se na to nejdůležitější, jak jim rychle a správně pomoci. Rádi bychom veřejnosti připomněli, že i když přijíždíme v uniformě, jsme pořád jen lidé. Když nás někdo nechá pracovat, mluví s námi normálně a bez zbytečného napětí, výrazně tím pomáhá celé situaci. V prostředí, kde roste stres i agresivita, dokáže obyčejná lidskost udělat obrovský rozdíl.

Zdroj: ustecky.denik.cz