Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Text z externího zdroje:

Dráty jako neviditelná past nebo popelnice létající vzduchem. I tak může vypadat práce pilotů letecké záchranky. Stačí okamžik, špatně viditelná překážka mezi domy nebo lehký předmět na zemi a zásah vrtulníku se může během vteřin změnit v nebezpečnou situaci. Právě o rizicích, odpovědnosti i každodenní realitě služby mluví v podcastu Deníku ze Západu kapitán Michal Scherks, pilot vrtulníku Letecké záchranné služby Armády České republiky, se kterým jsme natáčeli přímo na letišti v Líních.

Když zazní výzva, do čtyř minut jsou ve vzduchu

Podcast vznikl přímo u stroje, který zasahuje u vážných nehod a zdravotních událostí v Plzeňském a Karlovarském kraji. Pro piloty, jako je kapitán Scherks, sloužící u 24. základny dopravního letectva Praha - Kbely, která provozuje vrtulníky W-3A Sokol, jde o běžnou pracovní realitu – být neustále připraven. „Člověk je v režimu standby. Ví, že výzva dříve nebo později přijde a musí být ready,“ popisuje kapitán Scherks okamžiky čekání mezi zásahy.

Po přijetí výzvy přes speciální aplikaci posádka okamžitě vidí místo zásahu i základní informace o situaci. Pokud jde o standardní zásah, vrtulník je ve dne schopný vzlétnout do čtyř minut. V náročnějších případech, například při záchraně v nepřístupném terénu nebo při použití palubního jeřábu, však rychlost ustupuje bezpečnosti. „Tam se nehraje o čas, ale o správnost, zde časový limit padá. Tam se vlastně posádka v klidu připraví, připraví si lezecké vybavení a tak dále. Hraje se o správnost, abychom na něco nezapomněli, aby bylo všechno připravené,“ vysvětluje pilot.

Deset let, než se z pilota stane kapitán

Cesta do kokpitu letecké záchranky provozované armádou rozhodně není krátká. Pilot musí být nejprve vojákem z povolání a splnit přísné fyzické i odborné požadavky. Samotný výcvik pak trvá roky. „Od příchodu k útvaru trvá zhruba deset let, než se člověk stane plně vycvičeným kapitánem vrtulníku letecké záchranné služby,“ říká Scherks.

Posádku zde tvoří dva piloti a palubní technik, zdravotnickou část pak lékař a zdravotnický záchranář. Vrtulník může transportovat až dva pacienty v kritickém stavu.

Přistání v terénu je rutina. Nebezpečí bývá jinde

Přistávání mimo letiště patří k běžné práci posádky. Piloti pravidelně trénují dosednutí na malé plochy v lesích, na loukách nebo silnicích. Největší hrozbou přitom často nejsou dramatické horské scenérie, ale nenápadné překážky. „Nejhorší jsou malé nepřehledné věci – značky, dráty mezi domy. Ty jsou obrovská past,“ upozorňuje pilot.

Celý článek na plzensky.denik.cz