Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Proletíme se vrtulníkem letecké záchranky a vůbec se nemusíte bát, protože budeme v dobrých rukou skvělého pilota Daniela Tučka. Je nejen aktivním pilotem, ale také místopředsedou představenstva DSA, tedy soukromé společnosti, která hned v několika krajích, na několika základnách v České republice, provozuje leteckou záchrannou službu.

Jak se máte? Jsem rád, že jste dnes přistál v Českém rozhlase Hradec Králové.
Mám se skvěle. Jsem tady u vás. Pořád létám, včera jsem vylezl odpoledne z vrtulníku a teď, až půjdu odtud, jdu zase létat.

Na začátku by mě zajímalo, jak to je s historií letecké záchranky u nás v České republice, kdy se vůbec začala psát?
Někdy v roce 1987 byl zahájen pravidelnější provoz letecké záchranné služby. V Hradci Králové se začalo ale létat až po revoluci. Až v devadesátých letech zahájila provoz Policie České republiky. Tuším v roce 1991.

"V mlze nemůžeme létat, protože když přistáváte někam, kam nevidíte, to by potom bylo v letovém deníku zapsáno jako tragédie."

Daniel Tuček, pilot letecké záchranné služby a místopředseda představenstva DSA

Kdy vstoupila na trh, když to tak řeknu, vaše firma DSA?
Naše firma už má také dávnou historii, zahájili jsme provoz v roce 1992 a provozujeme leteckou záchrannou službu od roku 1993, takže už je to takřka 30 let.

Začínali jste létat tady v Hradci Králové?
Ne, my jsme začínali v Ostravě, v Liberci a v Ústí nad Labem. V Liberci a v Ústí nad Labem jsme dodnes, v Ostravě bohužel ne. Přežili jsme období pokusů o, řekl bych, skoro likvidaci letecké záchranné služby, kdy byly nápady to zestátnit. Ale pak sama vláda přišla na to, že by to vlastně zničili úplně, že to není možné. Teď provozujeme službu na šesti z osmi nestátních leteckých záchranných stanic, tedy na většině.

Kdo rozhoduje o tom, že poletí vrtulník nebo pojede sanitka?
O tom vždy rozhoduje dispečink. Ten má několik kritérií a je to samozřejmě zdravotní stav, jeho závažnost, počet zraněných a může být i kritériem dostupnost jiných lékařských posádek. Může dojít ke zranění v místě například sněhové kalamity a nedostala by se tam dlouho žádná péče. I v tom případě může letět vrtulník.

Ale piloti mají poslední slovo? To znamená, když je na třeba špatné počasí, tak se neletí?
Může být. My samozřejmě musíme respektovat počasí, to je věc, která se nedá obejít. Ale řekl bych, že třeba tady v Královéhradeckém kraji je opravdu minimum dní, kdy bychom nemohli doletět. Svoje specifika mají hory. Ty jsou dnes v mlze, ale před chvilkou jsem koukal, že náš záchranný vrtulník je na Trutnovsku v Úpici, takže se tam dostal.

Jinak ale v mlze není možné létat.
V mlze není možné létat, protože my přistáváme do pro nás neznámých terénů, nevíme dopředu, kam letíme. A v mlze přistávat někam, kam nevidím, to by potom bylo v letových denících zapsáno jako tragédie.

Ale ve tmě už létat můžete.
To je taková divná historická fáma, my můžeme létat ve tmě už posledních 20 let. A létali jsme 20 let leteckou záchrannou službu i v noci, například v Ostravě jsme zahajovali v roce 1999 nepřetržitý provoz, takže létáme dlouhodobě. Ale je pravda, že teď jsme se rozšířili i na dalších třech stanicích na režim H24, což je nepřetržitý provoz. Létáme s pomocí brýlí nočního vidění, to je to, co vidí lidé v amerických filmech.

Vidíte tedy všechno zeleně?
Teď už je nejnovější generace brýlí, takže vidíme šedivě. Šedivě je to lepší, protože jsme zvyklí na černobílý obraz, tak překvapivě oko si umí do šedivé barvy dodat barvy a umí si představit, jak to asi vypadá. Ze zelené barvy to nejde úplně tak snadno. Ale umožňuje nám to, že létáme i do neznámého terénu i v noci.

Takže dříve, když jste byli ještě bez těch speciálních brýlí, tak jste si posvítili?
My si posvítíme i teď, ale bez těch brýlí, když jsme někam přistávali, tak jsme museli mít nějaké nasvícení ze země. Byli tam hasiči, policie nebo jiné složky IZS, kteří nám posvítili. Nebo jsme přistávali na rozsvícené fotbalové hřiště nebo na parkoviště obchodního domu. Teď už díky vlastním výkonným světlům a s pomocí těch brýlí dokážeme přistát takřka kdekoliv.

Promítla se současná pandemie i do vaší práce? Jaká vůbec byla zima letos pro vás, pro letecké záchranáře? Protože tady spadlo několik lavin, sněhu bylo hodně.
Bohužel ta první lavina v Krkonoších skončila tragicky, tam jsem byl jako pilot zasahujícího vrtulníku, takže jsem odvážel jak zraněného, tak potom záchranáře a toho tragicky zesnulého. Tedy nebyl to úplně jednoduchý zásah. Na další lavině byly naše dva vrtulníky, jeden z Hradce, druhý z Liberce. Když spadla ta lavina v Krkonoších na české i polské straně, tak se ukázal perfektní výcvik a perfektní secvičenost všech v posádce a vůbec všech složek. Jinak ta zima byla jiná. Dříve bylo samozřejmě víc úrazů ze sjezdovek, z lyžování. Teď jich bylo míň, ale řekl bych, že zase bylo víc zásahů spojených s tím, že lidé jsou doma s covidem a pouští se do prací nebo do aktivit, které dříve nedělali. Takže jsme toho nenalétali méně. Možná i skoro víc než v minulých letech. Ale je to trošku jiné.

"Výcvik pilota letecké záchranky je během na strašně dlouhou trať. Je v kabině na všechno sám a musí se umět rychle rozhodovat."

Daniel Tuček, pilot letecké záchranné služby a místopředseda představenstva DSA

Je to rozdíl, když zasahujete na zasněžených horách a potom v létě?
Je to velký rozdíl. Za prvé počasí, za druhé sníh jako takový, sníh a hory, to je hrozně složitý terén, protože víte sám, když jde člověk lyžovat, že se mu stane, že mu najednou splývají boule nebo terén s oblohou. Takže to je pak samozřejmě za letu velký problém. Musí to být zkušení piloti, aby zvládali hory a zvířený sníh, když přistáváme do čerstvého sněhu, kterého letos bylo velké množství. Ale máme vycvičené piloty a celé posádky, které to zvládají.

Jak dlouho to trvá, než se vycvičí takový pilot letecké záchranky?
Je to běh na strašně dlouhou trať. Když bychom vzali člověka, který nikdy neletěl, a chtěli z něj udělat kapitána, tak se bavíme třeba o deseti letech. Když vezmeme úplně nejvíc zkušeného pilota od armády, který létal i záchrannou službou u armády, ale na jiných vrtulnících, které jsou vícepilotní, takže tam jsou vždy dva piloti plus palubní inženýr, a my ho předěláváme do naší posádky, kde je pilot na všechno sám a vše sám rozhoduje z hlediska pilotního, tak je to i tak velký přechod, že to trvá třeba rok, než ze zkušeného vrtulníkového pilota armády uděláme pilota pro civilní záchrannou službu.

Tedy máte opravdu ty nejlepší a nejzkušenější piloty.
Pro záchranku jde o jedno z nejnáročnějších létání. Protože létáme všude, za každého počasí, pod tlakem, že někomu zachraňujete život. Nevíte dopředu, kam přistáváte, nevíte, co vás čeká, nemůžete se na to připravit. Od výzvy, kdy nám zapíská pager, že je někde zraněný, tak jsme za minutu a půl až dvě ve vzduchu.

"Chci poděkovat týmům a celému IZS, protože vidím v krizových situací, že bychom se jeden bez druhého neobešli a že to funguje."

Daniel Tuček, pilot letecké záchranné služby a místopředseda představenstva DSA

Chci moc poděkovat za vaši profesionální práci.
Já chci určitě chci poděkovat týmům a celému IZS, všem složkám, protože jedna bez druhé nemůže fungovat. Děkuji všem záchranářům, lékařům, zdravotníkům, hasičům, policii, všem. Protože to vidím v krizových situací, že bychom se jeden bez druhého neobešli a že to funguje.

Naším hostem byl místopředseda představenstva společnosti DSA, která provozuje vrtulníky letecké záchranné služby, aktivní pilot Daniel Tuček. Moc děkuji za rozhovor. A přeji vám, ať se počet vzletů rovná vždy počtu bezpečných přistání.
Děkuji a pěkný den. Na shledanou.

autoři: Jakub Schmidt, baj

Zdroj+foto: hradec.rozhlas.cz