Přihlášení

Zapomenuté heslo

Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

PhDr. Lukáš Humpl - Bezmoc patří k nejhorším prožitkům zdravotníků

19.03.2021

PhDr. Lukáš Humpl - Bezmoc patří k nejhorším prožitkům zdravotníků

 

 

Bezmoc, vztek, strach i pláč patří k častým problémům, s nimiž se v současné náročné situaci zdravotníci obracejí o pomoc. Mnoho z nich ale i přes rostoucí nároky a psychickou zátěž odbornou podporu stále ještě nevyhledává. I anonymně jim přitom může pomoci Systém psychosociální intervenční služby (SPIS), jehož garantem je klinický psycholog se zaměřením na psychologii krizí a mimořádných událostí PhDr. Lukáš Humpl.

 

Ve zdravotnictví pracoval jako záchranář a operátor tísňových linek záchranné služby a od roku 2005 působí jako klinický psycholog a mluvčí Zdravotnické záchranné služby Moravskoslezského kraje.

 

  • Do jaké míry je stávající systém schopen zdravotníkům pomoci? Jak velký je o vaši pomoc zájem?

V systému SPIS zaměřeném na zdravotnictví, který se v rámci resortu zavádí, pozorujeme za celý poslední rok výrazný nárůst činností, a to jak v části peerovské, tedy kolegiální podpory, tak i první psychické podpory pro blízké a pozůstalé.

 

  • Tato forma pomoci funguje po celé ČR?

Funguje především v zařízeních, která máme v dosahu, a v nemocnicích, které zareagovaly na metodické doporučení MZ ČR z roku 2019. To v době ještě před covidem vyzvalo managementy všech zdravotnických zařízení, aby zahájily implementaci tohoto systému. Učinila tak jen část zařízení a tam je kolegiální podpora buď rozběhlá a plně funkční, nebo se zavádí, probíhá školení poskytovatelů této pomoci a seznamuje se s ní personál. V těchto zdravotnických zařízeních jsou tedy služby dostupné a kolegiální podpora v nich v různé míře probíhá. Systém SPIS je jednou z možností, není to všespásný systém. Zdravotník se samozřejmě může obrátit i někam jinam, využít krizové centrum, služby psychologa nebo terapeuta atd. V rámci kolegiální podpory také funguje nepřetržitě od dubna 2020 Linka kolegiální podpory.

 

  • Jaké problémy v rámci kolegiální podpory řešíte nejčastěji?

Jedná se obecně o pracovní přetížení, velmi často se v kontextu se současnou situací řeší konflikty v týmu, změna pracovní náplně, kdy zdravotník dělá jinou práci, než na kterou je zvyklý, někdy na jiném oddělení, s jinou skladbou pacientů, kdy přechází z oddělení, kde nedocházelo často k úmrtím, na covidové oddělení, kde se se smrtí setkává velmi často. To vše znamená výrazné zatížení psychiky zdravotníků. Do toho samozřejmě přistupují přesahy do soukromého života. Zdravotníci jsou zároveň rodiči se všemi k tomu patřícími povinnostmi, ale také dětmi, které musejí pečovat o své starší rodiče nebo jim pomáhat. Vzhledem k přepracování a mnoha přesčasům se jim ale nedostává síly a energie.

 

  • Nakolik se změnila problematika ve srovnání s první jarní vlnou COVID‑19?

Na psychiku zdravotníků výrazně působí dlouhodobost situace. Vnímáme velkou změnu problematiky oproti jaru, kdy hodně převládaly obavy zdravotníků z kontaktu s pacienty s COVID‑19, z vlastního onemocnění nebo ještě častěji z přenosu COVID‑19 do vlastní rodiny. Jednalo se o akutní obavu z něčeho, co je nové a neznámé. Oproti tomu nyní, respektive od podzimu, se jedná zejména o dlouhodobé přetížení a nutnost čelit opakující se situaci. V posledních týdnech jde již o hraniční přetížení, kdy máme informace i o tom, že řada pracovníků je v pracovní neschopnosti s obtížemi psychosomatického a psychického rázu. Zdravotníci, kteří se na nás nyní obracejí, mluví poměrně často o tom, že nejhorší je, že nevidí konec tohoto stavu.

 

  • Pomáháte jen zdravotníkům?

V rámci našeho systému nabízíme i první psychickou pomoc pro blízké a pozůstalé. Tu vykonávají tzv. zdravotničtí interventi, kteří mají obdobný výcvik jako peeři, avšak nejsou určeni pro zdravotníky, ale pro veřejnost, která se dostane do styku se zdravotnictvím. Interventi pracují i mimo problematiku covid a pomáhají v situacích, kdy blízcí po sdělení špatné zprávy upadají do akutní stresové reakce. Samozřejmě jsou k dispozici rodinám, kde došlo v souvislosti s onemocněním COVID‑19 k závažnému stavu nebo k úmrtí. Pracují jak individuálně, tak stejně jako peeři, prostřednictvím intervenční linky, která je specificky vázána na linku 1221. Letáky s informacemi a číslem linky obdržela prostřednictvím MZ ČR všechna zdravotnická zařízení. Zdravotníci tedy mohou dát toto číslo, ať verbálně, nebo formou letáku, těm, kteří pomoc potřebují. Aktuálně tato linka není úplně veřejná, a to po jarní zkušenosti, kdy jsme byli zahlceni stovkami telefonátů, které s její tematikou vůbec nesouvisely.

 

  • Odpovídá u nás zájem zdravotníků o pomoc nárůstu psychických problémů spojených s aktuální situací?

Neodpovídá. A to hned z několika důvodů. Tím prvním je, že systém SPIS funguje řádově v několika desítkách nemocnic, přitom jich máme dvě stě. Systém tedy není zaveden v celém zdravotnictví, i když o jeho plošné zavedení usilujeme již déle než šest let. Vrcholem snah bylo metodické doporučení a motivující dopis ministra zdravotnictví v roce 2019 a začátkem roku 2020. Dalším důvodem je, že zdravotníci obecně vyhledávají obdobnou pomoc méně často. Pokud tedy není služba v zařízení dobře zavedena, není dostatek jasných informací, jakým způsobem peeři pracují a co vše poskytují, bývá u zdravotnických pracovníků častá obava a nedůvěra. A překonat ji znamená někdy měsíce i roky. V každém případě každý, bez ohledu, zda s námi dané zařízení spolupracuje, může využít krizovou linku, která je dostupná nepřetržitě, a obrátit se na ni může i zcela anonymně. Zdravotník, který je pod tlakem, může třeba i ve své čtvrthodinové přestávce vytočit číslo linky a peera nebo psychologa na lince má k dispozici pro sebe.

 

  • Lze říci, jaký typ rad dáváte nejčastěji?

To je obtížné, jednak je problematika poměrně široká, nadto v rámci linky ani v přímém podpůrném kontaktu nedáváme hotové rady. Daleko spíše s uživatelem‑zdravotníkem hledáme společně pro něj možná řešení, cesty z obtížné situace. Jedná se také často o ventilaci toho, s čím uživatel linky přichází, někdy jde hodně o aktivní naslouchání, vyslechnutí stesků a obtíží nebo problémů, někdy se jedná o emoční podporu. Je to nejen o emocích strachu a pláče, ale často také o vzteku a bezmoci. Bezmoci z toho, že vnímají, že třeba nezachrání, nepomůžou… Pro zdravotníka je bezmoc jedním z nejtěžších prožitků, protože do praxe je připravován zcela opačně, tedy aby pomáhal a zachraňoval. I proto právě bezmoc na jeho psychiku tolik dopadá.

 

  • Dalo by se zjednodušit nějaké doporučení pro současnou dobu?

Když jsme v krizi, a to platí pro zdravotníky stejně jako pro kohokoli jiného, nevidíme jednoduchá řešení nebo doporučení. Základem proto je si pro sebe vymezit alespoň minimum času. Dále je také dobře uvědomit si, že vždy mohu říci ne, třeba jedná‑li se o další přesčas. Uvědomit si, že pro mne, pro zaměstnavatele a nakonec i pro pacienta může být cennější, když práci navíc odmítnu, protože jsem za hranou své kapacity a pacienta mohu naopak ohrozit. To se ve zdravotníkovi těžce bije, protože vidí, že jeho práce je potřeba, a nechce nechat kolegy nebo zaměstnavatele na holičkách. Je to velmi tenký led, kde zdravotníkům pomáháme se orientovat a najít pro jednotlivce správnou odpověď. Někdy doporučujeme, jak se uvolnit a bojovat se stresem, jak být na sebe hodný a vykompenzovat si enormní zátěž. 2

 

  • Již jste zmínil rostoucí počet konfliktů…

Ano, s touto problematikou se setkáváme stále častěji. Jsme v čase hluboké a nyní již dlouhodobé krize a každá krize s sebou nutně konflikty přináší. Pomáháme zdravotníkům přemýšlet, jakým způsobem s konfliktem zacházet, jak ho řešit, zda se mu postavit, vynakládat na jeho zvládnutí energii, nebo se mu naopak vyhnout, nalézt kompromis či ustoupit.

 

  • Předpokládám, že častěji o pomoc žádají ženy… Je nějaký rozdíl i např. v pracovním zařazení?

To, že se na nás častěji obracejí ženy, tedy zdravotnice, je myslím logické, protože nejvíc personálu tvoří NLZP (nelékařský zdravotnický personál), který je zhruba z 80 procent tvořen sestřičkami, sanitářkami atd. Volají ale i muži. Pokud jde o oddělení, zásadní rozdíly zde nejsou, někdy jsou volající z covidových jednotek, někdy z běžné jednotky urgentní péče. Telefonáty ale máme i od praktických lékařů, laborantů i farmaceutů z lékáren, kteří řeší narůstající nespokojenost i agresivitu zákazníků. Je to průřez napříč celým resortem. Obracejí se na nás vedoucí pracovníci, vrchní sestry, lékaři, u nichž je zodpovědnost nejen za pacienty, ale i za podřízené pracovníky.

 

  • Může se na vás obrátit i zdravotník, s jehož zařízením zatím nespolupracujete?

V rámci týmu SPIS jsou peeři, psychologové a interventi plně k dispozici na vyžádání. O pomoc lze požádat nejbližšího peera, krajského koordinátora, nebo pokud chce někdo zůstat v anonymitě, může najít podporu na peer lince. Pokud zařízení nedisponuje peerem, není problém ho najít v bližším či vzdálenějším okolí a být v kontaktu přes telefon nebo Skype. I v případě, že dané pracoviště svůj tým má, využívají zdravotníci někdy peera, který je odjinud, právě proto, že chtějí zůstat v anonymitě nebo se jejich problém týká závažné záležitosti, která má souvislost s výkonem práce, porušením standardů, poškozením pacienta atd., a je pro ně nepřijatelné, aby jejich identita byla v daném zařízení vyzrazena. Systém tedy umožňuje velkou variabilitu a svobodu ve využití pomoci, kterou zdravotníkům v nelehké době nabízí.

Zdroj + foto: tribune.cz

 

 

 

Komentáře k článku

Buďte první kdo přidá příspěvek k této aktualitě.

Copyright © Komora Záchranářů. Všechna práva vyhrazena.