Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Milé kolegyně a kolegové,

dovolte mi, abych se s Vámi podělil o pár postřehů ze své nové práce paramedika v Saudské Arábii, kde působím od loňského září. Cesta sem nebyla úplně jednoduchá, protože mé přijetí komplikovalo moje dosavadní vzdělání. Jsem diplomovaná všeobecná sestra se specializací pro PNP, což tady, ale pochopitelně, nikdo neznal. Nakonec mě, až neuvěřitelně, zachránily mé kurzy DRNR a řidiče RZP, které jsem oba absolvoval, když jsem bezmála před dvaceti lety u záchranné služby začínal, co by "civilkář" místo vojenské služby. Oba kurzy totiž, jak náplní, tak hlavně hodinovou dotací odpovídaly americkým kurzům pro paramediky, na což se tady hraje .

Protože už jsem v Saudské Arábii v minulosti pracoval na pozici JIP sestry na dětské kardiochirurgii, celkem jsem tušil, co mohu od zdejšího prostředí a kultury očekávat, tudíž i strach z neznámého, byl mnohem menší než poprvé. Ale přece jenom, práce v terénu, mimo oddělení nemocnice je zcela rozdílná a v této zemi navíc specifická kvůli náboženství, které je zde vždy na prvním místě. Mohu ale zodpovědně říct, ze tentokrát se žádný "kulturní šok" nekonal. Navíc nábožensko-politická situace se v Saudské Arábii rozhodně uvolnila a některá pravidla se už nedodržují tak striktně jako před pár lety. Ovšem stale je to země s nejpřísnějším islámským režimem na světě, proti níž je třeba Írán oázou demokracie .

Moje nová záchranka je součástí Saudské Národní gardy, respektive její nemocnice v hlavním městě Rijádu. Administrativně spadáme pod urgentní příjem, ale vedení a management máme autonomní. Štěstím v neštěstí je, že většina mých kolegů jsou Saudové a celé vedení je také saudské, takže podle toho tady máme takový správný arabský (ne)pořádek . Ovšem má to i velké výhody. Například si na nás nikdo nedovoluje, nikdo po nás nic moc nechce, práce máme ve srovnání s Českem minimálně a přitom je mnohonásobně lépe ohodnocena. V našem týmu, mimo domácích Saudů pracuji tři Američané, jeden Jihoafričan a samozřejmě další čtyři Češi (já jsem zatím poslední příchozí). 

Systém naší práce zcela podléhá a řídí se podle amerického zdravotnického protokolu. Tím se ovšem zcela odlišuje od toho, na co jsme zvyklí u nás v Evropě. V první řadě v sanitce nejezdí žádný lékař, tudíž veškerá zodpovědnost je na záchranáři. Když je záchranář "ztracen" nebo potřebuje poradit, může si vyžádat tzv. medical direction od lékaře z urgentního příjmu, ovšem při zdejší opravdu velmi bídné kvalitě lékařů, je mnohem lepší spolehnout se sám na sebe. Používáme 2 typy sanitek. Pro neakutní převozy pacientu pod dohledem EMT (emergency medical technician - obdoba našeho řidiče RZP) a pro méně závažné stavy nevyžadující přítomnost paramedika se používá ambulance type II, pro akutní stavy je to ambulance type III, neboli truck. Posádky jsou v obou případech dvoučlenné. Někdy fungují v režimu randez-vous. Vybavení je v podstatě stejné, jako v ČR, liší se jen ve značkách a v množství materiálu přítomného v sanitce. Co rozhodně není stejné, je přístup, zejména arabského personálu k vybaveni a k autu jako takovému...prach, nepořádek, kelímky od kávy patří ke koloritu sanitky, stejně jako škrábance na jejich bocích. Velmi vtipné je, že někteří naši řidiči nevlastní řidičský průkaz . Každá služba, slušně vychovaného záchranáře z ČR, začíná obhlídkou vozidla a kontrolou vybavení. K tomu nám slouží check listy, které by se měly denně vyplňovat a co je na papíře by mělo být i v autě. Po nějaké době zjistíte, že je to sysifovská práce a omezíte prohlídku na kontrolu defibrilátoru a odsávačky, kontrolu funkce laryngoskopu a počet papírků u glukometru a také množství kyslíku v tlakových lahvích. Zbytek se dá vždy nějak nahradit. Neméně důležitou součástí začátku směny je přepočítání opiátů a některých vybraných léků ze skupiny anestetik a relaxancií. Nedoložitelné použití nebo ztráta těchto léků je v této zemi těžkým kriminálním činem a v lepším případě znamená odjezd domů. 

Po kontrole zpravidla následuje ranní káva  a pak už jen čekání na výjezd. Naše záchranná služba pokrývá poměrně velkou oblast, která je převážně městská a předměstská, skládá se z opravdu velkého areálu nemocnice (ne nadarmo se to jmenuje Medical City), přilehlé univerzity a několika klinik mimo areál. Dále zajišťujeme PNP ve všech vojenských areálech patřících Národní Gardě, také ve všech ubytovacích zařízeních nemocnice, tzv. compoundech, což čítá řádově tisíce lidí. A působíme také ve dvou vojenských městech a to v Iskanu a Dirabu, která také patří Národní Gardě a v každém z nich žije odhadem 25 tisíc lidí. K tomu všemu patří také kilometry silnic a dálnic.

Základny pro advance life support posádky, tedy ty paramedické máme 3 (na hlavní v nemocnici působí 2 týmy, na ostatních po jednom). Směny jsou dvanácti hodinové, v pravidelném rytmu 4 služby, 4 dny volna, přičemž jeden měsíc jsou všechny směny denní, ten další měsíc pak jen noční. Jelikož jsem si mohl vybrat, mam jen denní směny a tak jsem se po letech zbavil nenáviděné práce v noci . Výjezdů máme opravdu málo. Prozatím jsem ještě nikdy neměl vice než tři za směnu. Vliv na to má několik faktorů. Hlavní je ten, že nejsme "klasická záchranka", tuto zde zajišťuje Červený půlměsíc a jeho týmy jsou vytížené úplně stejně jako RZP v ČR. Dalším důvodem je fakt, že v této zemi je mnoho pacientů dovezeno do nemocnice rodinou bez ohledu na závažnost stavu, tedy zcela běžně srdeční zástavy nebo velmi závažná traumata. 
Rozdílnost kultury hraje také svou roli a v praxi to znamená, že rodina raději doveze ženskou členku do nemocnice vlastním autem, než by dovolila, aby se na ni doma podíval paramedik, tedy cizí muž. Z vlastní zkušenosti mohu ale říct, že jsem se setkal s odmítnutím péče ze strany rodiny pouze jednou. Jinak úsměv, profesionální přístup a těch pár vět a slov, která umím arabsky, otevírají nejenom dveře do domu mých pacientů. Spektrum našich výjezdů je vzhledem k systému velmi široké. Většinu tvoří dopravní nehody, jejich příčinami jsou absolutní neúcta k jakýmkoliv dopravním předpisům, vysoká rychlost, 100% nepoužívání bezpečnostních pásů a taktéž dětských autosedaček...je zde zcela běžné vidět 10-leté chlapce, kteří řídí obrovská americká SUVcka v normálním provozu...otce, kteří za volantem píší pravou rukou esemesku a v levé drží novorozence..to vše při rychlosti 150 km/h. Následky bývají fatální. Protože zde žije obrovské množství diabetiků a kardiaků (snad nejvíce na světě ), mnoho výjezdů souvisí s těmito stavy. Tyto jsou následovány poměrně velkým počtem neurčitých indikaci typu "celková nevolnost a slabost". Mimochodem kvůli těmto výjezdům jsem prostě musel odejit ze záchranky u nás, jak je ale vidět, daleko jsem neutekl . I když je stále lepší mít takový výjezd jeden z 10, než jak je tomu u nás naopak. V neposlední řadě jsou gynekologické indikace, hlavně porody, které jsou zde, vzhledem k nepřítomnosti prenatální péče, občas velmi zajímavé.

Přístup k pacientovi je velmi rozdílný od toho našeho. Zde se praktikuje "scoop and run" na místo našeho běžného "come and play". V praxi to znamená, že se zeptáte na základní problémy, anamnézu, jak dlouho potíže trvají a pak provedete sadu základních vyšetření, která jsou stejná pro všechny pacienty, včetně paušálního měření tělesné teploty a krevního cukru. Podle protokolu je povinné měřit vitální funkce u nestabilního pacienta každých 5 a u stabilního každých 15 minut. Vše se celé opakuje po příjezdu na urgentní příjem. Někdy je používání protokolu vyhnáno ad absurdum, například, když dovezete pacienta po dopravní nehodě, má 20 roků, doposud zdravý, ale protože nebyl připoutaný, narazil si hrudník o volant a stěžuje si na bolest hrudi, jinak je zcela stabilní a při vědomí. Sestra na urgentu ovsem slepě následuje protokol a protože si pacient stěžuje na bolest hrudi, na místo rentgenu následuje 12ti svodové EKG, tak to vypadá, když se přestane používat mozek....Nejmarkantnější je ale rozdíl v přístupu k vážným traumatům. Zde hraje největší roli rychlost. Takže ačkoliv je pacient s KC traumatem v bezvědomí, pouze zastavíme krvácení, provedeme imobilizaci u nás nepoužívaným back boardem, dále límcem a headblocky, nasadíme kyslíkovou masku, případně vzduchovod, manžetu na měření krevního tlaku, oxysenzor a uháníme do nemocnice...zajištění žilního přístupu nebo třeba intubace se má provádět po cestě, případně vynechat (???). Totéž platí u srdeční zástavy. Pacient se převáží za kontinuální resuscitace na urgentní příjem. Naštěstí, jak jsem psal na začátku, nikdo si nás moc nevšímá, takže většina z nás pracuje tak, jak je naučena z ČR.

Závěrem bych napsal, že většina našich pacientů je velice trpělivá a za péči vděčná, stejně tak i jejich rodiny. Mají podobné starosti, trápí je podobné věci, ale stále jsou to lidé, stejní jako my. Práce tady je v mnoha aspektech velmi rozdílná, ale pro profesní přehled a zkušenosti, i pres všechny problémy, jistě přínosná. 

FOTOGALERIE

David Rektořík, DiS.