Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

ROZHOVOR: S Kristinou Höschlovou o výškové nemoci, traumacentru v Afghánistánu i hře na housle

Lékařka, záchranářka, skvělá hudebnice i cestovatelka a horolezkyně v jedné osobě.Kristina Höschlová vyrostla v Podještědí a hory jí navždy přirostly k srdci. Jako záchranářka působila v různých alpských střediscích, věnuje se studiu vlivu pobytu ve vysokých nadmořských výškách na lidský mozek a působila jako anestezioložka v afghánském traumacentru. Povídali jsme si o tom, jak testovala Radka Jaroše na Annapurně, rodila šerpské miminko či hrála na housle v base campu pod Everestem.

Už mnoho let se živíte jako záchranářka. Kdy vás chytla láska k téhle profesi?

Na konci gymnázia jsem byla celkem bezradná, co dál studovat, čím se živit. Pak jsem viděla přistávat záchranářský vrtulník a napadlo mě, že to by mohla být dobrá práce. Když jsem zjistila, že záchranáře může dělat i lékař, rozhodla jsem se pro studium medicíny.

Pracovala jste v Alpách jako lékařka letecké záchranné služby. Jak jste se k takovému místu dostala?

Jako studentka jsem stopem přicestovala do švýcarských hor za prací. V horském středisku Vebier jsem dostala místo na kozí farmě a ve volných chvílích jsem se toulala po horách. O pár let později se mi z místního zdravotního střediska ozvali, že potřebují lékařské posily na zimní sezónu. Nakonec jsem se ještě během téže sezóny dostala do Francie na leteckou záchrannou službu Mont Blanc Helicopteres, a o rok později pak do Brianconu na nejjižnějším čtyřtisícovém masívu Alp na francouzskou-italských hranicích.

Později jste tedy dělala záchranářku i v jiných zemích Evropy?

Ano, ještě za studií jsem pracovala taky v Německu. Ve Francii jsem strávila v horách dvě sezóny. S tehdejšími kolegy udržuji kontakt dodnes, protože jsem se dál chtěla vzdělávat vhorské alpské medicíně, která se u nás nedělá. Právě díky těmto kontaktům jsem loni dostala příležitost absolvovat mezinárodní master kurz horské medicíny, který probíhá po všech alpských zemích a spadá pod univerzitu ve Varese v Itálii. Vyzkoušela jsem si proto práci i na jiných leteckých záchranných službách.

Jakou máte původní medicínskou specializaci?

Mám atestaci z anesteziologie a intenzivní medicíny a z urgentní medicíny. Dnes se převážně věnuji urgentní medicíně a jako anesteziolog působím už jen s organizací Lékaři bez hranic.

Nyní jste tedy záchranářkou v České republice?

Ano, pracuji v České republice, i když do alpských zemí jezdím stále velmi často. Po návratu ze zahraničí jsem dodělala atestaci na anesteziologicko-resuscitačním oddělení v Královských Vinohradech a potom jsem pracovala u záchranky ASČR na Praze-Západ. Od loňského roku působím převážně v Libereckém kraji – na letecké i pozemní záchrance.  Můžu říci, že navzdory všem zkušenostem v Alpách se i tady pořád učím novým věcem. U liberecké letecké záchranné služby máme kupříkladu více vzletů než má Air Zermatt, což je takový symbol alpské letecké záchranky. Navíc jsme schopni technicky zajistit velmi široké spektrum pacientů.

Přesto jedním z vašich největších zájmů zůstává horská medicína, že ano?

Momentálně dělám diplomovou práci na téma vlivu pobytu ve vysokých nadmořských výškách na strukturu a funkce lidského mozku. Sledovala jsem Radka Jaroše a Honzu Trávníčka při jejich výstupech do osmitisícových výšek.

Jak tenhle projekt vznikl?

Před několika lety jsem si dělala z Radka legraci, že mu ve výškách ubývá mozek, on se toho chytil a stal se sám iniciátorem myšlenky prozkoumat tyto změny. Začala jsem proto studovat různé odborné články a rozhodla se, že k tomu málu, co se ví, přispěju ještě dalším málem.

Co se tedy už o vlivech na mozek z pobytu ve velkých nadmořských výškách ví?

Každý horolezec zná klasickou výškovou nemoc a bojí se mozkového otoku nebo otoku plic, které mohou představovat ohrožení života. Ale mnohem míň se už mluví o skutečnosti, že i horolezci, kteří provedou dobře aklimatizaci a nemají problémy s výškovou nemocí, prokazují po návratu změny na mozku.  Jde jak o změny strukturální, tedy na tkáni, tak o změny funkcí mozku. Především se jedná o poruchy dlouhodobé a krátkodobé paměti, poruchy koncentrace a reakčního času a poruchy jemné motoriky.

Mají tyto poruchy dlouhodobý charakter?

Ve většině případů se stav během týdnů až měsíců dostává do normálu. V některých studiích, jsou ale popisovány nezvratné definitivní poruchy na úrovni koncentrace, paměti a někdy i motoriky.

Dá se to nějak procentuálně vyjádřit?

Největší změny jsou strukturální, tedy jsou viditelné, když mozek vyfotíme a sledujeme. Zvláštní je, že jsou patrné v mnohem větším rozsahu, než se nakonec na člověku klinicky projeví. Podle dosavadních studií se dá zhruba říci, že Uděláte-li zobrazení mozku stovky horolezců, kteří se pohybovali v zóně smrti, u 95 z nich najdete nezvratné změny na mozku, u 70 neurokognitivní poruchy a u pouhých 30-40 z nich tyto poruchy zůstanou dlouhodobě.

Na jaké změny jste narazila u Radka Jaroše?

Radek je tuším první horolezec, který je sledovaný v průběhu více expedic. Při testech naAnnapurně se ukázalo, že výška na něm žádné následky nenechala. Na výsledky z K2zatím čekám, ale podle předběžných hodnocení to vypadá, že k markantním změnám ani tam nedošlo.

Jak samotné testy probíhají?

Mám dva typy testů zkoumající paměť, pozornost a reakční čas. Jeden je certifikovaný neuropsychologický test, který je mezinárodně platný a snadno hodnotitelný. Bohužel nejde provést bez osobní přítomnosti instruktora, proto jej nešlo uskutečnit ve výškových táborech. Tento test jsme dělali před odjezdem, těsně po návratu a potřetí s nějakým časovým odstupem. Druhým typem testu jsem vybavila kluky do výšek a sledujeme jím, jak mozek reaguje pod vlivem akutní hypoxie (snížené dodávky kyslíku). Tyto testy jsem sama vybrala z příručky Sto her proti nudě a musela jsem si vytvořit kontrolní skupinu, díky níž vznikl průměr, s kterým srovnávám výsledky horolezců.

Prožívala jste sama někdy výškovou nemoc?

V roce 2005 jsem byla na Everestu v C3 (7200 m) a díky dobré aklimatizaci mi prakticky nic nebylo. Klasickou výškovou nemoc jsem si zažila jen jednou na Kavkaze, a to trochu i ze zvědavosti. Na Elbrus jsem tehdy vystupovala přesně proti všem pravidlům aklimatizace. Zezačátku jsem pořád stoupala a nic se nedělo, a pak mě to v pěti tisícovém sedle doběhlo. Fascinovaně jsem sledovala, jak příznaky nastupují a na halucinace jsem se skoro i těšila.

A jak to dopadlo?

Měla jsem pořádné bolesti hlavy, nespala jsem a bylo mi zle od žaludku. Nakonec jsem vylezla i na vrchol. Všechno si živě pamatuji a ráda na to vzpomínám. Jsem ráda i za tuvýškovou nemoc, aspoň vím, jak se lidé cítí a vím, jak už se nikdy cítit nechci.

Kdy je podle vás ten zlomový bod, kdy horolezce může výšková nemoc ohrozit?

Člověk by měl postupovat podle zlatého pravidla aklimatizace, tedy převýšit každý den 300, maximálně 500 výškových metrů. Každý třetí den navíc musí zůstat v dosažené výšce o 24 hodin déle.  Jakmile se začnou objevovat příznaky výškové nemoci, tedy porucha spánku, nechuť k jídlu, bolest a motání hlavy či pocit na zvracení, nesmí vystupovat výše, měli by vypít hodně tekutin, vyspat se a vzít si Paralen. Pokud se to nezlepší, je potřeba sestoupit.

Druhý extrém, kterému se ve své lékařské praxi věnujete, jsou mise s Lékaři bez hranic. Kde jste léčila?

Pět týdnů jsem byla v traumacentru v Afghánistánu. Je to velmi intenzivní a náročná mise, lékaři tam jsou k disposici 24 hodin denně měsíc v kuse bez jakéhokoliv volného času. Léčí se tam výlučně traumata – jak násilná, tak i jiné nehody. Na druhou stranu takový zážitek člověka velmi profesně a mentálně nabije. Mám v plánu se tam ještě vrátit.

Proč se do tak náročného prostředí máte ještě chuť vrátit?

Byla tam skvělé atmosféra s afghánskými kolegy, kteří jsou velmi uctiví a milují svou profesi. Navíc se tam dělá neobyčejně zajímavá a náročná medicína. Rozhodně ale neplánuji propadnout tzv. Syndromu lékaře bez hranic. To znamená, že se na pocitu satisfakce kontrastně kompenzující místní utrpení stanete závislí, musíte se neustále na mise vracet a začnete žít mimo reálný život.

Máte nějaký konkrétní případ, na němž by se dala demonstrovat léčba v Afghánistánu?

Poslední noc ve službě jsem měla několik postřelených a pobodaných lidí. Asi v jedenáct hodin přijel poslední pacient – chlapec prostřelený třemi kulkami. Jedna prošla přes čelist, tváře a jazyk, druhá skrz břicho a hrudník a třetí mu prošla stehnem. K nám byl vezen asi pět hodin autem v bezvědomí a dusící se. Až do osmi do rána trvala operace, při níž jsme hledali, co všechno kulky poškodily.

Kde ještě jste léčila?

Oficiálně už nikde, ale ke své profesi jsem se dostala všude možně. V Himálaji jsem rodila šerpské dítě, v Tanzanii jsem zase učila první pomoc v odlehlé vesnici.

Dalším vašim koníčkem je hudba a hrála jste i na mnoha netradičních místech.

Třeba na Everestu jsem potkala skvělého hudebníka a fenomenálního horolezce Verna Tejase, který si vozí všude s sebou speciálně upravené nástroje. Spřátelili jsme se a on mi na dobu expedice půjčil housle. Housle jsem si vezla i do Afghánistánu, kde jsme koncertovala na operačním sále, v Africe jsem hrála ve stromové chýši. Hudba vám zkrátka ve světě otevírá dveře dokořán a boří nedůvěru! Hudba pojí všechny lidi nezávisle na náboženství, pohlaví či sociálním postavení.

Zdroj: hedvabnastezka.cz

Předchozí článek 

Opustila místo na univerzitní klinice v Praze a pracuje na záchrance