Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti lékaře, který byl odsouzen pro spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci, ačkoliv daná osoba pomoc odmítala. Ústavní soud shledal, že takové jednání není protiprávní, a naopak je v souladu s právem, neboť péči nelze poskytovat proti vůli dospělé svéprávné osoby.    

Stěžovatel byl obecnými soudy odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výši osmi měsíců s odkladem na zkušební dobu 16 měsíců za to, že sám neposkytl ani nezajistil lékařskou pomoc své matce, se kterou bydlel a která byla ve velmi vážném zdravotním stavu. Když nakonec přivolaný lékař matku shlédl, byla tato okamžitě odvezena do nemocnice, kde však po dvou týdnech zemřela. Stěžovatel se před soudy hájil mimo jiné tím, že matka jakoukoliv pomoc od něj výslovně odmítala.

Skutkové okolnosti případu (prokázané odmítání pomoci ze strany matky, stěžovatelova žádost o zásah praktického lékaře i skutečnost, že ve společném bytě bydlel i otec stěžovatele, který se o matku staral) i zákonem stanovený zákaz poskytovat péči bez souhlasu pacienta podle vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství před Nejvyšším soudem mělo vést ke zrušení napadených rozsudků, protože ze strany stěžovatele nemohlo dojít ke spáchání trestného činu. Avšak podle Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze i Nejvyššího soudu měl stěžovatel pomoc poskytnout i proti vůli své matky.  

Podle Ústavního soudu v dané věci jde o střet mezi povinností stěžovatele poskytnout pomoc osobě, jejíž život či zdraví je vážně ohroženo, a právem takové osoby pomoc odmítnout, které vychází z práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí chráněné čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl odsouzen za neposkytnutí pomoci jako lékař a obecné soudy odkazovaly na jeho povinnosti poskytovat péči podle zákona o zdravotních službách, Ústavní soud se zabýval i výkladem předpisů v oblasti zdravotnictví. Shledal, že ze zákona o zdravotních službách i Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a judikatury Ústavního soudu zřetelně vyplývá, že zdravotní péči nelze poskytovat proti vůli dospělé svéprávné osoby, byť by to pro ni mohlo mít i fatální důsledky.

Respekt ke svobodě jednotlivců je základní hodnotou, na které je postaven český ústavní pořádek. Svoboda představuje podstatnou náležitost demokratického právního státu a její součástí je možnost jednotlivců činit vlastní rozhodnutí o způsobu svého života, a být tak aktivním tvůrcem své životní dráhy. Při respektování této autonomie jednotlivců musí do určité míry platit, že každý je strůjcem svého štěstí. Stát má pouze omezenou možnost do tohoto rozhodování zasahovat a toto právo omezovat. V případě svéprávné dospělé osoby, jejíž rozhodovací schopnost není vyloučena momentální situací, není legitimní, aby stát umožnil zásah do její nedotknutelnosti z důvodu ochrany jí samé.

V kontextu poskytování zdravotních služeb je také nutno reflektovat zvláštní pozici lékaře vůči pacientovi. Lékař s ohledem na své odborné znalosti a dovednosti má vůči pacientovi zřejmou převahu. Tato převaha může v některých případech vést k tomu, že lékař se dostane vůči pacientovi do pozice moci, konkrétně možnosti o pacientovi rozhodovat. Proto je důležité stanovit jasná pravidla vztahu mezi lékařem a pacientem a definovat práva pacientů, aby se zabránilo možnému zneužití této moci.

V oblasti poskytování zdravotní péče je třeba plně ctít zásadu svobody a autonomie vůle a možnost pacienta odmítnout poskytnutí péče, byť by byla i považována za nezbytnou pro zachování jeho života. Lékaři a další zdravotničtí pracovníci mohou takové osoby přesvědčovat, mohou se snažit je přimět ke změně jejich postoje, pokud je zjevně pro ně škodlivý, ale v konečném důsledku nemohou zabránit realizaci rozhodnutí o odmítnutí péče, které bylo učiněno na základě svobodné a vážné vůle dospělé svéprávné osoby, pouze z toho důvodu, že se domnívají, že toto rozhodnutí danou osobu poškozuje. Proto jedná-li jakákoliv osoba v souladu s těmito pravidly, a potřebnou péči neposkytne s ohledem na nesouhlas svéprávného dospělého pacienta, nemůže spáchat trestný čin neposkytnutí pomoci, neboť by nebyl naplněn jeden z nezbytných znaků trestného činu, kterým je protiprávnost jednání.  

Ústavní soud tedy uzavřel, že pokud stěžovatel své matce nepomáhal z důvodu, že si tak ona sama nepřála, jednal v souladu s právem a takové jednání nemohlo tedy být trestným činem.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2078/16 je dostupný  zde (466 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu

Zdroj: usoud.cz