Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Asi všichni sledujeme příběh z Brna, kdy pacient po půlhodinovém čekání v sanitce záchranné služby na dvoře nemocnice během marného shánění „místa“ v nemocnici zemřel.

Ministerstvo jako zřizovatel fakultních nemocnic v reakci na tento incident ustavilo komisi, zkoumající, zda nemocnice odmítnula nebo neodmítnula záchranku „oprávněně“. Pomiňme zjevnou absurditu toho, že právě Ministerstvo zdravotnictví jako instituce odpovědná za stav zdravotnictví vysílá veřejnosti opravdu zajímavý vzkaz – že je opravdu možné záchranku z nemocnice „vyhodit“ i s pacientem.

Pomiňme absurditu systému, ve kterém by se při přetížení všech nemocnic mohli na záchrankách hromadit pacienti jako pověstní Cimrmanovi horníci v dole. Pomiňme i zjevný konflikt zájmů – jak asi dopadne spor mezi ministerstvem zřizovanou fakultní nemocnicí a krajskou záchrankou, když ho má „pískat“ komise zřízená týmž ministerstvem, které tu nemocnici řídí?!

No, nechme mediální experty a profesionáoní zamlžovatele dělat jejich práci a…

…pojďme se raději podívat na to, jak to přesně s tím „odmítáním“ je upraveno v legislativě.

Nemocnice se v podobných situacích obvykle odvolávají na §6 odst. (2) Zákona o záchranné službě (ZZS): „Cílový poskytovatel akutní lůžkové péče je povinen převzít pacienta do své péče, pokud jeho kontaktním místem byla možnost přijmout pacienta potvrzena zdravotnickému operačnímu středisku nebo pomocnému operačnímu středisku. Cílový poskytovatel akutní lůžkové péče je povinen na výzvu zdravotnického operačního střediska nebo pomocného operačního střediska převzít pacienta do své péče vždy, je-li pacient v přímém ohrožení života. Převzetí pacienta do své péče je cílový poskytovatel akutní lůžkové péče povinen písemně potvrdit vedoucímu výjezdové skupiny.“

To možná „na první čtení“ působí tak, že nemocnice opravdu může odmítnout přijetí pacienta, pokud přijetí předem neodsouhlasí její kontaktní místo (nebo pokud záchranka nedeklaruje, že je „přímo ohrožený na životě“). To je ovšem velmi jednostranný pohled a skutečně jen „první čtení“.

Přečtěme si ten odstavec ještě jednou a pořádně – o právu na odmítnutí pacienta se v tomto odstavci totiž ve skutečnosti vůbec nic nepíše. Tohle právo si jen nemocnice odvozují od toho, že pokud je stanovená povinnost přijetí za nějakých okolností, za jiných okolností ta povinnost „sama od sebe“ zaniká. To je ale omyl a opravdu velmi „jednoúčelový“ výklad zákona.

Kdo je „cílový poskytovatel“?

Kdo je cílový poskytovatel totiž definuje zcela jasně a jednoznačně týž zákon v §3 písmeno d): „Cílovým poskytovatelem akutní lůžkové péče (je) nejblíže dostupný poskytovatel akutní lůžkové péče, který je způsobilý odborně zajistit pokračování poskytování zdravotní péče pacientovi, odpovídající závažnosti postižení zdraví nebo přímému ohrožení života“.

Tento text neuvádí žádné výjimky nebo mechanizmy, díky kterým by se mohl nejbližší cílový poskytovatel za nějakých speciálních okolností povinnosti svého „cílového“ postavení zbavit. Výše uvedený §6 na tom nic nemění. Může nám dokonce připadat nadbytečný, ale je možné ho chápat třeba jako „pojistku“ například pro případ, že pacient je z jakéhokoliv důvodu vezen do specializovaného vzdálenějšího zdravotnického zařízení, ovšem během cesty se situace změní (ať na straně ZZS, nebo na straně nemocnice) a pacient by nemusel být přijat, protože změnou stavu by se „nejbližším odborně způsobilým“ stalo jiné pracoviště.

Například pokud je pacient vezen z okresního města do krajské fakultní nemocnice k PCI, ale při předávání se ukáže, že je u něj provedení PCI kontraindikováno. Díky ustanovení §6 odst. (2) si posádka nemusí odvézt pacienta „zpátky“ domů a musí být přijat a konzervativně léčen v centru.

Přepracovaná nemocnice?

V ojedinělých případech se potom nemocnice odvolávají na §48 odst. (1) Zákona 372/2011Sb. O zdravotních službách, který (m.j.) uvádí: „Poskytovatel, kterého si pacient zvolil, může odmítnout přijetí pacienta do péče, pokud by přijetím pacienta bylo překročeno únosné pracovní zatížení nebo jeho přijetí brání provozní důvody, personální zabezpečení nebo technické a věcné vybavení zdravotnického zařízení; překročením únosného pracovního zatížení se rozumí stav, kdy by zajištěním zdravotních služeb o tohoto pacienta došlo ke snížení úrovně kvality a bezpečnosti zdravotních služeb poskytovaných pacientům již přijatým.“

Zde je ovšem zcela zřejmé, že se jedná o situaci, kdy si poskytovatele volí pacient sám, tj. jedná v rámci tzv. „svobodné volby lékaře“ (volby poskytovatele) a tudíž nejde o pacienta ZZS. V ZZS se totiž svobodná volba poskytovatele (logicky) neuplatňuje (viz §29 odst. (2) Zákona o ZS). Pro naše účely je tedy toto ustanovení zcela irelevantní.

Závěr

Podle mého názoru z výše uvedeného vyplývá, že za standardních okolností, tj. pokud ZZS transportuje pacienta do nejbližšího zdravotnického zařízení, které je odborně způsobilé zajistit pokračování poskytování zdravotní péče pacientovi, odpovídající závažnosti postižení zdraví nebo přímému ohrožení života, neexistuje legální cesta, jak by se mohla nemocnice role „cílového zdravotnického zařízení“ zbavit a pacienta nepřijmout.

Nejde samozřejmě o dogma, ale pouze o můj názor – v případě sporu by s konečnou platností rozhodoval soud. Paušální odmítání pacientů od záchranek ze strany nemocnic s poukazem na přílišné zatížení nebo nedostatek lůžek je však věc naprosto absurdní a nepřijatelná a pevně věřím, že zákonodárce opravdu nechtěl dostat záchranky do role prosebníků, kteří po vzoru pohádky o slepičce a kohoutkovi objíždějí nemocnice v širokém okolí a pokouší se „udat“ pacienta, kterého mají na palubě.

A teď jsem opravdu, ale opravdu zvědav, jak to dopadne…

MUDr. Ondřej Franěk – www.zachrannasluzba.cz

Zdroj: modrahvezdazivota.cz