Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Záchranáři toho ve své práci zažijí mnoho. Na věci z praxe jsme se ptali Jiřího Knora, lékaře záchranky a náměstka pro léčebně preventivní péči.

Jak jsou na tom lidé s první pomocí? Umějí si poradit, nebo spíše čekají na záchranku?

Ideálním laickým záchranářem je takový, který dokáže orientovaně komunikovat s operátorem zdravotnické záchranné služby (ZZS), popsat situaci, stav pacienta a místo, kde se nachází. To vše stručně a srozumitelně. Potom musí do příjezdu sanitky poskytovat první pomoc, je-li potřeba.

Co když je situace komplikovanější?

U těch nejvypjatějších situací, kdy jde o srdeční zástavu, komunikuje dále s operátorkou (nejlépe při hlasitém odposlechu mobilu) a snaží se postupovat dle jejích instrukcí. Opakovaně se nám potvrzuje, že takto jednat vyžaduje přípravu, nejlépe v některém z kurzů, které organizují lidé, kteří se neodkladnou péčí v terénu zabývají profesionálně. Výše popsaných ideálních laických zachránců je menšina, i když se třeba upřímně snaží druhému pomoci. Pohled na krev, bolest a lidské utrpení vede u většiny populace k velkému emočnímu vypětí, které se přenáší i do komunikace s operátorkou. Doplňující dotazy, které operátorka klade, jsou sice zcela nezbytné (např. ulice B. Němcové je téměř v každém městě), ale volajícím jsou vnímány jako invektivy a zbytečné protahování.

Kdo umí první pomoc poskytnout nejlépe?

Zkušenosti ukazují, že nejlépe se spolupracuje s mladými lidmi, kteří již vyrůstali v době, kdy snaha o smysluplnou výuku první pomoci pronikla i do škol, ale samozřejmě to není pravidlem. Když pak zpětně posloucháte klidně vedený hovor operátorky s instrukcemi laickým záchranářům, trvající do příjezdu posádky na místo třeba 15 minut, běhá vám mráz po zádech, zejména když jde o dítě předškolního věku, které má srdeční zástavu po vytažení z domácího bazénu. Psychický stres a zátěž na operačním středisku záchranné služby změřit nelze.

Jsou místa, kde je poskytování první pomoci složitější?

Pokud se týká kvality vlastní poskytované první pomoci, je různé úrovně a hodně záleží také na tom, nakolik je laický záchranář sebejistý, neboť jeho snahu často ovlivňují kolemstojící svědci „čumilové", kteří rádi kritizují, ale odmítají přijmout vlastní zodpovědnost např.: „…nehýbejte s ním, poraníte mu páteř!" Vůbec nejhorší telefonáty na tísňovou linku a potom i vlastní zásahy jsou z restauračních zařízení, kdy ebrieta (opilost) potlačuje jakoukoliv soudnost, ať už se to týká dojezdového času nebo vlastního zásahu na místě.

Pokud bychom se ale měli vrátit k původní otázce, pak na vzorku srdečních zástav, které jsme vyhodnocovali za loňský rok, lze konstatovat, že laická nepřímá srdeční masáž byla poskytnuta svědky příhody v přibližně 65% případů, což je pozitivní nárůst oproti minulosti.

K jakým případům nejčastěji přijíždí sanitka? Zneužívají lidé záchranku?

V posledních sedmi letech registrujeme 25% nárůst lidí ošetřených Záchrannou službou Středočeského kraje, což při celkovém ročním počtu 103 000 znamená logicky nárůst o více než 25 000 pacientů za rok. To vše s prakticky stejnými kapacitami jako před šesti lety přibyla pouze 4 stanoviště RZP, rychlá zdravotnická pomoc, tedy posádka bez lékaře. Hrozivé však je, že se nezvyšuje počet závažných zásahů u lidí ohrožených na životě (např. u akutních infarktů myokardu, těžkých úrazů apod). 8 500 výjezdů je do domovů s pečovatelskou službou, domovů seniorů, Alzheimer center, tedy k chronicky nemocným seniorům, kde nastává zhoršení stavu. Při těchto výjezdech záchranná služba většinou (ne vždy) supluje jiné složky primární péče, které jsou obtížně dostupné.

Co další výjezdy?

Dalších 15 000 výjezdů řadíme do kategorie tzv. psychosociálních intervencí, což jsou např. psychiatricky nemocní pacienti, toxikomani, bezdomovci a zejména notoričtí opilci. Pacientů s úrazovou diagnózou ZZS SČK ročně ošetří přibližně 10 000, tedy necelých 10%. Srdečních zástav v terénu registrujeme přibližně 1000.

Záchranka je jediné pracoviště, kde zdravotníci ošetřují pacienty doslova celého věkového spektra, a to počínaje hypoxickým novorozencem po domácím porodu, přes těžké polytrauma mladého motocyklisty a pacientem s nevyléčitelným onemocněním indikovaným pouze k léčbě bolesti a utrpení konče.

U všech pacientů se předpokládá poskytnutí péče na úrovni lege artis, posunutí kvalitní moderní intenzivní péče do terénu k pacientovi. Logistické možnosti kterékoliv ZZS však nejsou neomezené. ZZS Středočeského kraje disponuje 30 posádkami s lékaři, dalších 45 posádek je ve složení sestra - záchranář a řidič. Zdvojených výjezdů nyní registrujeme 20%, to znamená, že vyjíždí posádka ze vzdálenější základny či jiného okresu.

Co tento nárůst znamená pro záchrannou službu?

Pokud poroste počet neindikovaných výzev a výjezdů, bude jich ještě více a logicky bude čím dál více nastávat zpoždění ve výjezdech, kdy jde skutečně o život. Operační středisko musí již dnes velmi pečlivě třídit a vyhodnocovat tísňová volání, což nejde vždy zcela kvalitně, neboť komunikace s volajícím nemusí být úplně jednoduchá. Dotazy na zdravotní stav pacienta (Dýchá? Je při vědomí? Bolí ho něco?), jsou pro chod ZZS zcela zásadní.

Jaké bývají nejhorší úrazy, se kterými se záchranáři setkávají? Ze sportu, domácí úrazy, nebo něco jiného?

Charakter úrazů ve Středočeském kraji se zásadně neliší od jiných krajů. Jejich charakter se mění s věkem. Do 1. roku věku jde o dušení, popálení a pády, od 1 do 4 let vedou dopravní nehody, kdy je dítě spolujezdec v autě, další příčinou jsou popálení, utonutí a pády, mezi 5. a 14. rokem jsou to opět na prvním místě dopravní nehody, kdy jsou děti nejčastěji zastoupeni jako chodci nebo cyklisté. Zmínit je třeba dříve výjimečně závažné úrazy způsobené pádem z koně či kopnutím koněm. U dospělých pak k dopravním nehodám a pádům z výše přistupují napadení, střelná poranění apod. Dopravní nehody jsou příčinou až 80% závažných traumat u dospělých, nejrizikovější je jízda na motocyklu. Nejhorší úrazy jsou samozřejmě ty, u kterých jde o život, stres a emoční vypětí, z pohledu záchranářů je největší zejména u těch nejmladších pacientů, stupňují se s přítomností blízkých osob pacienta. Tragédii a neštěstí pak většinou nesetřesete převlečením do civilu a vystřídáním ve službě.

Občas se dají zaslechnout stížnosti, že sanitka dorazí pozdě. Máte statistiku, jak to je podle vás?

Na tuto otázku jsem již částečně odpověděl. K doplnění: necelá tři procenta výjezdů překročí ročně zákonný limit dojezdu do 20 minut. Něco jde na vrub zdvojených výjezdů (viz výše), něco na špatně zadanou adresu volajícím, něco na chybnou trasu zvolenou řidičem. Nikdo však nepracuje na ZZS proto, aby přijel k trpícímu člověku schválně pozdě. Alespoň já jsem nikoho takového za 25 let práce u ZZS nepoznal. Zároveň však vím, že i záchranáři jsou jenom lidé, kteří mají své vlastní životy, nejsou neomylné stroje.

Jako občan ČR jsem rád, že obzvláště v dnešní době máme organizace zaměstnávající lidi, jejichž imperativem není primárně vydělávání peněz, ale pomoc druhým v krizových situacích jejich života. Lidi, kteří pracují v nepřetržitém provozu o nocích, sobotách a nedělích, o svátcích včetně Vánoc, a to proto, aby ti ostatní, ta drtivá většina národa, mohli s pocitem bezpečí pracovat nebo trávit sváteční chvíle se svými blízkými nebo se třeba jít podívat v neděli na fotbal.

Autor:  Jakub Šťástka

Zdroj: kolinsky.denik.cz

Sigmund