Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Text z externího zdroje v nezkrácené formě:

Později byly postupně staré Škody 1203 nahrazeny vhodnějšími, prostornějšími a výkonnějšími typy dodávek a původní jednoduchá výbava v zadním prostoru sanitky byla nahrazena zástavbou, která byla zmodernizovaná a srovnatelná se standardem Západní Evropy, resp. USA.

Naší chloubou v tu dobu byl fakt, že jsme do téměř každé takové sanitky posadili lékaře a byli jsme hrdí na to, že můžeme provozovat v terénu medicínu na komplikovanější úrovni, než kolegové na Západě. Měli jsme pocit, že máme něco lepšího než paramedický systém, kde lékař není fyzicky přítomen u pacienta v terénu, ale konzultuje výjezdové skupiny po telefonu a čeká na pacienta v nemocnici, jako je tomu např. v USA, na severu Evropy a vůbec v naprosté většině států světa.

Záchranka se zde rozvinula do poněkud atypické šíře a postupem času se v terénu, na ulici, prováděla řada lékařských úkonů, včetně zavádění nasogastrické sondy, permanentního močového katetru, nebo zajišťování centrálního žilního vstupu. Provádění těchto úkonů na místě vypadalo impozantně. Časem se ukázalo výhodné provést v terénu jen to, co je v danou chvíli nutné a pak pacienta rychle dopravit do nemocnice, kde se může pokračovat s větším počtem personálu, vyšetřovat diagnostickými metodami v laboratořích - mít k dispozici rentgenové vyšetření, pracovat s lepším osvětlením, při pokojové teplotě, za sterilních podmínek a bez ruchu ulice.

ZZS tak začala po počátečním nadšení, asi zákonitě, směřovat k časem ověřenému a střízlivějšímu „západnímu systému.“ Dohodli jsme se na spektru úkonů a vybavení sanitky, které je, zdá se, přiměřené současným požadavkům a vývoji medicíny. Přešli jsme na rendez-vous systém, lékař jezdí k necelým 20 % pacientů a zdá se, že vše je nastaveno vcelku přiměřeně. Alespoň po technické stránce.

Jenže nám přetrvává dědictví z  doby, kdy jsme posadili lékaře do téměř každé sanitky a vynesli jsme, zcela nepatřičně, ryzí nemocniční péči do terénu a považovali jsme ZZS za něco jako mobilní ARO, nebo JIP.

Stalo se tak nějak samozřejmostí, že ZZS je společně s nemocnicemi jedinou zdravotnickou službou, která funguje v režimu 24/7, a ve které jsou zdravotníci ochotni a schopni dorazit kdykoliv a kamkoliv, v kteroukoliv denní nebo noční dobu za pacientem.  Záchranka se stala organizací, na kterou se v rámci zdravotnictví naložilo cokoliv, co se jiným nehodilo.

Čtěte také článek z 3. 3. 2020 Záchranka by neměla být na začátku systému čerpání péče. Jinak je třeba nastavit optimální pracovní a další podmínky, říká záchranář Sigmund

ZZS tak jezdí k akutním i chronickým pacientům, k těm, kteří se nemohou dopravit do nemocnice, jezdí k pacientům, u kterých by měl být rodinný, nebo praktický lékař. Pak tyto pacienty vozí do nemocnice, kde se personál na příjmu rozčiluje, co všechno záchranka pro tyto lidi neudělala, že je řádně nediagnostikovala. Jenže to není naší úlohou.

ZZS má jezdit k pacientům s akutními potížemi. U těchto pacientů má zjistit především, zda se nacházejí v kritickém stavu, či nikoliv, nebo zda do tohoto kritického stavu směřují. Jestli se u toho správně pojmenuje interní, neurologická, nebo gynekologická diagnóza, je ve své podstatě vedlejší. Pak má záchranář zajistit životní funkce kriticky ohrožených pacientů, případně zabránit rozvoji kritického stavu tam, kde tento vývoj hrozí. Následně je třeba pacienta stabilizovat, a takto ho dopravit do nemocnice do rukou odborníků, kteří se pacienta ujmou, diagnostikují a léčí v plném rozsahu, který je třeba. Cokoliv navíc může být v terénu nežádoucí, zbytečné, s hrozícími komplikacemi při práci v nestandardním prostředí.

ZZS nemá nahrazovat roli zdravotnického personálu nemocnic. ZZS tu není v roli internisty, chirurga, očaře, gynekologa, pediatra … v terénu. Nemá být ani náhražkou za praktického lékaře mimo jeho ordinační hodiny.  ZZS má být specifickou službou, která tvoří spojovací článek mezi událostí v terénu a příjmem pacienta v nemocnici u neodkladných stavů. 

Zdroj: ZZS KVK