Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Nejen informované souhlasy, ale především zdravotnická dokumentace se stávají více bojištěm pro právníky než tím, čím by být měly: nositelem nějakého obsahu a informací, píše ve své glose MUDr. Jana Šeblová, Ph.D. podle níž selský rozum a normální komunikace mezi pacienty a zdravotníky dostávají na frak...

Prosím tě, příbalové letáky se přece zásadně NEČTOU!

Snažila jsem se jedné své akademicky vzdělané a racionální známé vysvětlit, že informace u každého balení léku už dávno ztratily informační hodnotu jak pro pacienty, tak pro lékaře.

Kdysi dávno se pacient ve stručném textu dočetl pár vedlejších příznaků, na které je třeba si dát pozor, a lékař se kromě chemického názvu dozvěděl i skupinu, do které lék patří, čímž se zorientoval v mechanismu působení a v případných interakcích.

Ničeho podobně stručného se dnes ani jedna strana nedobere. Pacient se na několika stránkách dozví, že zemře, zblázní se, bude mu špatně na tisícero způsobů, osype se či zkolabuje, a pokud se mu stane ještě něco dalšího, nechť to nahlásí na příslušný úřad.

Není to jediná oblast, ve které selský rozum a normální komunikace mezi pacienty a zdravotníky dostávají na frak. Nejen informované souhlasy, ale především zdravotnická dokumentace se stávají více bojištěm pro právníky než tím, čím by být měly: nositelem nějakého obsahu a informací. Snaha zachytit ve virtuálním světě zdravotnické dokumentace úplně vše vede k tomu, že propast neporozumění mezi pacienty a zdravotníky se stále prohlubuje a stížnostem to stejně nezabrání, spíše naopak.

Důraz na bezpečnost z hlediska pacientů a na zatažení pacientů do rozhodování o vlastní léčbě (ono zaklínadlo partnerského přístupu) je jednoznačně správné a v důsledku přínosné i pro lékaře, jen se k tomu přes ty hory papírů dá jen obtížně prokutat.

Lékař by měl umět vyhmátnout podstatné informace a sdělovat je SROZUMITELNĚ (což bohužel pro každého obnáší něco zcela jiného jak co do obsahu, tak co do formy) a pacienti by se měli umět (a nebát) zeptat. Jenže právě to, co na papíře vypadá tak jednoduše, je v praxi velmi obtížné.

Za prvé studenty nikdo něco tak banálního jako mluvit neučí.

Za druhé se času během pracovní doby i služby opravdu nedostává.

Za třetí stres zužuje vnímání, což může platit nejen pro pacienty – i lékař ke konci náročné služby může snadno přeslechnout nějakou podstatnou informaci od pacienta, jeho rodiny nebo i od kolegy nebo sestry.

Některé situace jsou naléhavé a nepředvídatelné, pak skutečně musejí zdravotníci nejprve léčit a vysvětlování přijde na řadu později. Někteří pacienti jsou a budou prostě nepříjemní (a ošetřující personál to někdy umí též, přiznejme) – v reálném světě sympatie a antipatie při mezilidských interakcích vznikají a zdravotnictví nemůže být výjimkou. A alibismus a jazyk, který uspokojí právníky a management zdravotnických zařízení, k porozumění též nepřispívá.

Jak z toho kolotoče neporozumění ven?

Pořád věřím, že cesta k porozumění vede přes úplně jednoduché věci – pozdravit, představit se, naslouchat. Neznamená to, že nám odběr anamnézy osamělého upovídaného člověka nutně musí zabrat půl dne, úplně by stačilo, že čas, který pacientovi a jeho obtížím vyměříme, mu skutečně také dáme, ať již to bude čtvrthodinka v ordinaci v době chřipkové epidemie, nebo čas podstatně delší při komplikovaném ošetřování.

Snad jednou nebudeme vyprávět budoucím medikům: „Kdysi dávno, za sedmero horami a sedmero řekami, před dávnými věky, přišli pacienti za lékařem, kterého si vážili, a lékař je léčil, jak nejlépe uměl, a ani jedna strana na druhou nepodávala trestní oznámení a lékaři tehdy ještě nemuseli být napůl právníky…“