Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Klára Kutačová proslula jako cestovatelka, ale civilním povoláním je zdravotnická záchranářka. Tedy bývala. Po letech svoji práci opustila a důvody sepsala ve veřejném dopise řediteli Nemocnice Duchcov, který se proslavil výrokem o rohlíku jako benefitu pro sestry.

Jako zdravotnická záchranářka pracovala ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Zdravotnictví ale úplně neopustila – jen to veřejné. Teď pracuje v soukromé firmě. „Ačkoliv jsem svoji práci měla neskutečně ráda, radši jsem z veřejného zdravotnictví odešla. Do firmy, kde si svých zaměstnanců i klientů váží a chovají se k nim slušně,“ vysvětlila pro Naše zdravotnictví Klára Kutačová.

O důvodech, proč i její trpělivost nakonec přetekla, píše podrobně v dopise, který zveřejnila na svém cestovatelském blogu. Odeslala ho i s rohlíkem řediteli Nemocnice Duchcov Jaroslavu Míčovi. Připojila se tak k akci zdravotních sester, které zasíláním rohlíků reagovaly na dehonestující výrok ředitele, že mají být rády za práci v teple, rohlík po pacientech a čaj zdarma. Více jsme psali v článku Rohlík není benefit! Sestry zuří kvůli výroku, že dojídají po pacientech.

Rozpis služeb? Jen papír pro inspektorát práce

Klára Kutačová popisuje zákulisí českého zdravotnictví. Píše o porušování zákona, o běžné praxi, kdy „je rozpis služeb jen papír pro inspektorát práce“, o pohrdání zaměstnanci i o skutečných pracovních podmínkách přetíženého personálu v nemocnicích. A vyvrací také mýtus o dojídání rohlíků po pacientech.

Popisuje ale i skutečné benefity, které ji naplňovaly – rozmanitá a zajímavá práce, přátelství s pacienty, s kolegy, sbírání zkušeností... Ve svém pohledu zpoza kulis zdravotnictví ovšem také varuje před současným přístupem k personálu. Nejenže stávající podmínky od studia a práce ve zdravotnictví odrazují mladé, Klára Kutačová na svém vlastním osudu ilustruje to, že z veřejného zdravotnictví prchají už i zkušení a zapracovaní zaměstnanci. S jejím laskavým svolením dopis zveřejňujeme také.

Rohlík není benefit

Moje reakce na vyjádření ředitele Duchcovské nemocnice a trochu i o tom, proč i když jsem měla ráda svůj obor, jsem se rozhodla odejít z práce ve veřejném zdravotnictví.

Pro ty z vás, kteří na „kauzu rohlík“ ještě nenarazili, jen ve zkratce. Ředitel Duchcovské nemocnice na jednání ředitelů nemocnic k problematice nedostatku zdravotnického personálu pronesl: „Vím jak sestry pracují. Je to náročná a zodpovědná práce, to ano. Copak ale pošťák nemá těžkou práci? Nebo prodavačka? A kde jinde jsou pracovníci v teple, mohou si natočit čaj a mají rohlík po pacientovi, který ho nesní k snídani?“

Následně se za svůj výrok omluvil a dodal k němu, že problémem zdravotnictví je, že se mluví o negativech ve zdravotnictví, což odrazuje novou krev, a že sestry, kterým se zvedl plat si snižují úvazky a nechtějí tolik pracovat. Dovolím si zveřejnit můj symbolický rohlík a dopis pro pana ředitele:

Vážený pane řediteli,

četla jsem jak váš původní výrok, tak i váš následný pokus o omluvu. Bohužel, mě to jen utvrdilo v tom, že máte naprosto zkreslenou představu o práci sester a teď se z toho jen snažíte vybruslit.

Jestliže máte pocit, že se zvýší počet personálu tím, že se začnou zamlčovat problémy a budou se vyzdvihovat výhody, pak by jistě bylo vhodné nějaké uvádět. Vás jako první napadla práce v teple za čaj a rohlík. Jakkoli to možná měla být nadsázka, tak i v nadsázce by se jistě dalo nalézt něco jiného, co by sestry tak neskutečně nedehonestovalo. Já třeba ráda s nadsázkou uvádím, že budu mít vždycky jistou práci, protože pacientů neubývá.

Když bych se ale zamyslela nad tím, proč mám svou práci ráda, našla bych spoustu věcí. Tak předně - není to stereotypní činnost, každý den přináší něco nového. Dále třeba setkávání se zajímavými lidmi na straně pacientů a jejich příbuzných, kdy každý má nějaký zajímavý životní příběh, ze kterého se dá i poučit a rozšířit si obzory. S některými pacienty se člověk zasměje s jinými si třeba zas popláče, je to práce s lidmi a to samo o sobě jí činí neskutečně zajímavou. Stačí si jen nají čas, mluvit a poslouchat, což ovšem v současné době není moc jednoduché.

Ale zpět k pozitivům... Pokud člověk není zrovna na oddělení sám, může se mnohé přiučit od svých zkušenějších kolegů a kolegyň, ať už sester, lékařů, anebo i sanitářů, od kterých jsem třeba ještě při studiu dostávala nejlepší rady, jak manipulovat s pacienty, aby mi chvíli vydržela záda. Najdete si skvělé přátelé, jste obklopení lidmi, o kterých víte, že se na ně můžete stoprocentně spolehnout v krizové situaci.

Vážím si všech lidí, kteří pracují v ošetřovatelském týmu napříč obory po celé republice a vadí mi lidé, kteří pohrdají zaměstnanci na pro ně "nižších pozicích." Bohužel jsem se setkávala i s lékaři, kteří štěkali po sanitářích i sestrách a slova „prosím“ a „děkuji“ pro ně byla zřejmě sprostá. Z Vašeho vyjádření je mi poměrně smutno, neb jste se jím pro mně zařadil spíše k těm jedincům, kteří se neumí chovat ani k personálu a možná ani k pacientům.

Pokud máte skutečně pocit, že se sestry zrovna nepředřou a mají být rády za to, že jsou v teple, možná byste si měl jít na chvíli jejich práci vyzkoušet. A třeba zjistíte, že v létě to teplo opravdu stojí za to. Když je na oddělení ke 40°C a sestra běhá od lůžka k lůžku, to je teprve benefit. V soukromé firmě by třeba zaměstnanci nabídli vstupenku do sauny a sestry jí mají přímo v pracovní době, no není to skvělé?

Možná taky zjistíte, že ty rohlíky po pacientech dostane jiný pacient, kterému nepřišlo jídlo, anebo mu přišla sladká buchta, kterou nejí, ale rohlík by si dal. Dále zjistíte, že kolikrát sestry naopak za své peníze nakupují pacientům přesnídávky a džusy, protože člověku, který nemůže kousat přijde pod pojmem „mletá dieta“ houska a šunka, byť s obligátní cedulkou - Mletá a komentářem nutriční terapeutky, že si jí má namočit do čaje. Mňam...

Dovolte mi k tomuto jednu historku pro pobavení: Na našem oddělení ležel pacient, který rád četl jeden bulvární deník, který mu nosila rodina. Když k nám zrovna ten den neměli cestu, zakoupila jsem pánovi noviny sama a odnesla mu je, přičemž jsem po chvíli přišla zpět na pokoj a zjistila, že mu je sebral jeden z našich chirurgů, slušně řečeno - trochu mdlejšího ducha. Našel fotku modelky ve spodním prádle a začal ji s úšklebky a hláškami typu: „No koukněte na ní, ta je co?“ ukazovat dotyčnému pacientovi. Ten vypadal, že by se s chutí na místě propadl a nebyl schopen pochopit, že tento člověk byl skutečně lékař.

Pane řediteli, možná byste při pobytu na oddělení jednoduše zjistil, že většině sester skutečně záleží na svých pacientech a udělají pro ně první poslední, často i na úkor svého vlastního zdraví a osobního života.

Takže fakt, že se v současnosti konečně začalo mluvit o problémech odměňování, přesčasů, o porušování zákoníku práce a nedostatku personálu, je jedině dobře. Pokud se problémy budou zamlčovat, nic se nevyřeší. Pokud se o nich bude mluvit, možná konečně někdo přijde s nějakým pořádným systémovým řešením.

A věřte mi, že současní mladí lidé mají přehled. Tím, že jim budeme podsouvat nějaké pohádkové příběhy, se nikam nedostaneme. Nikdo totiž nenastupuje do práce ze vzduchoprázdna a už v prvním ročníku se zdravotníci vydávají na praxe na různá oddělení, kde se velmi rychle zorientují v tom, jak to ve zdravotnictví chodí.

Anebo si vážně myslíte, že si nevšimnou, že pět dní za sebou je na dvanáctihodinové směně stejná sestra? Myslíte si, že si nevšimnou, že chybí materiál a vybavení? Myslíte si, že si neumí přečíst rozpisy služeb vylepené na sesternách? Já jsem se osobně setkala hned v prvním ročníku s tím, že člověka o váze 180 kg přenáší tři sestry, jeden sanitář a dvě studentky. V rukou a na prostěradlech. Ale samozřejmě můžeme studentům tvrdit, že je práce ve zdravotnictví pohodová a nikdo se při ní ani trochu nenadře. Když si budou prvně omývat stolici a zvratky z bot, budeme jim tvrdit, jak je to krásná čistá a voňavá práce a oni si nevšimnou, co to všechno obnáší?

Máte pravdu v tom, že do zdravotnictví jdou pracovat hlavně lidé, kteří mají vztah k druhým a chtějí pomáhat. Dobrý pocit jim ale složenky nezaplatí a nikdo nechce obětovat svůj život jen práci, na to už jsme postoupili o pár století. Co třeba začít jednoduše mluvit pravdu i za cenu toho, že prostě někdy převáží ta negativa?

Navíc nejenže nepřijdou ti mladí, ale začnou odcházet i zkušení pracovníci. Ti, kteří si teď podle vás „dovolují“ žádat o snižování úvazků a odmítají nekonečné přesčasy, protože se „udělala ta chyba, že se jim zvýšil plat“. (Navíc mnohdy jen papírově, aby to dobře vypadalo v médiích, i když je realita úplně jiná. Ale o tom nemáme mluvit, to by odrazovalo, že...)

Je dobře, že si konečně nelékaři začínají vážit sebe, své práce a chtějí za ni být náležitě ohodnoceni. A zároveň taky chtějí mít osobní život a ne jen brát spousty přesčasů proto, aby při výplatě měli alespoň na nájem a jídlo, protože rohlík a čaj po pacientovi rodinu fakt neuživí... Ale teď vážně, opravdu Vám to nepřijde ani trochu nechutné? Nebylo by tedy na místě se zamyslet nad tím, jak nejen přivádět lidi nové, ale jak udržet ty stávající? Aby se ti noví mladí měli jednou od koho učit...

Co třeba tentokrát přijít s nějakým skutečným benefitem? Mě při hledání práce třeba nabízeli skvělý „benefit“ na úrovni vašeho rohlíku - proplácení přesčasů. Bohužel je problém v tom, že to není benefit, ale zákonná povinnost. Navíc se při pohovoru dozvíte, že rozpis služeb je jen papír pro inspektorát práce a služby se tvoří ze dne na den, *mrk, mrk*, vždyť to znáte, jsme ve zdravotnictví a hlavně si nic neplánujte, ať to nemusíte rušit. *Mrk, mrk.* Pak opravdu nemáte chuť se do toho začarovaného kruhu znovu vrátit.Takže ačkoliv jsem svojí práci měla neskutečně ráda, radši jsem z veřejného zdravotnictví odešla. Do firmy, kde si váží svých zaměstnanců i klientů.

Co třeba začít zachraňovat naše zdravotnictví tím, že když už nic jiného, začneme nabízet jako „benefit“ alespoň dodržování legislativy.

Klára Kutačová

Foto: archiv Kláry Kutačové

Zdroj: nasezdravotnictvi.cz

Sigmund