Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

RADIODOKUMENT. „Je mi blbě, ale přes to všechno vím, že tam chci jet. Cítíš absolutně hmatatelně zoufalství,“ říká cestou k rodičům, kterým zemřelo dítě, zdravotní sestra a interventka Míša. Dokument Českého rozhlasu Plus s ní a jejími kolegy natáčela redaktorka Českého rozhlasu České Budějovice Romana Lehmannová.

„Manžel jednou nepřijel domů. Tak jsem ráno volala jeho bratrovi, že ho hledám, jestli je ještě v práci. A on že ne, že končili brzo. Pak volal znovu a do telefonu mi řekl, že manžel je mrtvý. Já ani nevím, jak jsem tam dojela. Byl v autě a měl puštěný plyn. A pak už je to jako mimo nějakou dimenzi, viděla jsem očima, ale jako kdyby oči nebyly moje, slyšíte a nevíte, co slyšíte. Já jsem ani nevěděla, jak dlouho jsem u toho auta byla. Jako kdyby se mozek zastavil. Nevnímáte. Myšlenky nejdou, stagnace, jako že nic nebude dál. To bylo šílený.“

V naší společnosti je obtížné mluvit o smrti. O to obtížnější, že už dnes nejsou rituály běžné jako například před sto lety. „Jen vzpomeňte, jak to bylo dřív. Děti byly svědky smrti, byly přítomny i narození. Život měl nějaký řád a neříkám, že to bylo lepší, nebo horší. Ale v téhle přirozenosti života to bylo někdy možná snazší,“ říká interventka Iveta Nováková Knížková.

První zdravotničtí interventi začali pomáhat v České republice před osmi lety v Moravskoslezském kraji. Jsou součástí záchranných služeb a působí i v některých nemocnicích. Postupně se tuto službu podařilo rozšířit do několika dalších krajů.

„Ten, kdo nemá strach, tak kecá. Každý máme strach,“ zní ústřednou od lidí, kteří se krizovou intervencí zabývají profesně.

Zakladatelem zdravotnické intervence u nás je Lukáš Humpl, klinický psycholog, tiskový mluvčí a garant organizace psychosociální intervenční služby: „Interventi záchranné služby bývají voláni například do situací, kdy zemře mladý člověk, dítě, kdy se stane tragická dopravní nehoda s oběťmi nebo se rodina v krátké době vyrovnává s opakovaným úmrtím.“

Jak říká, na místě zůstávají lidé, kteří byli vhozeni do limitní, těžké životní situace. Ptají se například, proč trval příjezd záchranářů tak dlouho, a potřebují pomoc. Člověk v akutní stresové reakci spadá do diagnostického manuálu, jde o konkrétní diagnózu, kdy se mají zdravotníci o dotyčného starat. „Sice není naším pacientem, ale jeví známky silné akutní stresové reakce,“ říká Humpl.

Když zazvoní mobil

Zdravotní sestře Míše zvoní telefon. Dopravní nehoda, resuscitace. „Takhle to funguje. Přijde ti zpráva na mobil. Oznámení o vyslání interventa k události. Takže dojíme oběd a vyrazíme.“

Čas je důležitý, spěch nikoliv. „Na místě je teď policie, než se tam ty věci úředně vyřeší, tak tam dojedeme a budeme mít čas se tomu člověku věnovat.“

Ani tlumicí léky akutní stresovou reakci nevyřeší. Podle prezidenta Asociace zdravotnických záchranných služeb Marka Slabého problém pouze odsunou.

„Samozřejmě lepší jeden psychointervent než padesát miligramů diazepamu. Já osobně, ať už je ta situace jakkoli napjatá, odmítám při výjezdu dávat tišicí léky, psychofarmaka, protože ty situaci ještě zhorší. Nesmyslně odloží závažnost okamžiku o půl hodiny a ti lidé jsou úplně ztraceni, protože už tam nikdo není. Zmizí psychofarmaka a co teď?“

„Paní ze záchranky se mnou fakt mluvila lidsky a snažila se mě držet v realitě. To jediný mi pomohlo. Vděčím jí, že mě udržela při životě. Pořád jsem měla v sobě vinu, že já jsem to udělala. Ona se mě jako první snažila vyvést z toho, že jsem to já neudělala,“ vysvětluje přes slzy paní Jitka. Její partner si pustil plyn do auta, na místo přijela se svým malým synem. Popisuje, že přestala tehdy vnímat prostor i čas. „Myslela jsem, že už nic nebude dál.“

Chybí opora v legislativě

Zdravotnickými interventy jsou obvykle záchranáři a zdravotní sestry, jsou jimi také lékaři nebo dispečeři zdravotní záchranné služby. Krizovou intervenci mají jako práci navíc ke své hlavní profesi a každý z nich má za sebou akreditovaný výcvik v Národním centru ošetřovatelství. V České republice je jich přibližně 250. Například v Moravskoslezském kraji jsou zdravotničtí interventi v pěti velkých nemocnicích a působí u záchranné služby. V Ústeckém kraji ale není žádný, v Karlovarském pomáhá jeden.

Podle zjištění autorky dokumentu některé nemocnice a záchranné služby zavedení interventů odmítají, protože nemají oporu v legislativě, nenajdou prý peníze nebo přínos takové služby vůbec nechápou. Situaci by mohlo pomoct vydání metodického pokynu ministerstvem zdravotnictví, který pro ně už před rokem odborníci zpracovali.

Jak vyplývá z korespondence Českého rozhlasu s ministerstvem zdravotnictví, metodický pokyn ministerstvo nevydá. Na dotaz, proč tomu tak je, nikdo z ministerstva zdravotnictví neodpověděl. Činnost interventů stojí ročně například záchrannou službu několik set tisíc korun, rozpočet záchranné služby je přitom několik stovek milionů korun.

Míša se od rodiny pozůstalých rodičů, kteří přišli o dítě, vrací do auta k redaktorce. „Chtělo se mi brečet. Ale tam nemůžu brečet, někdo musí zůstat při smyslech,“ říká a vysvětluje, že její práce spočívá mimo jiné v tom, že vstřebává pocity lidí. Oni mluví sami, potřebují to.

„Doufám, že těm lidem dokážu pomoct. Co by mě mohlo motivovat jiného? Plat je bídný. Pro peníze to určitě nikdo z nás dělat nemůže, protože to je úplná blbost,“ říká. Poslechněte si celý dokument. 

Romana Lehmannová

Zdroj: irozhlas.cz

Sigmund