Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Text z externího zdroje:

Časté ohýbání a zvedání těžkých věcí může nezřídkakdy vyústit v chronické bolesti zad. Pokud někomu tento syndrom vznikl v důsledku pracovních povinností, může mít od letošního roku nárok na odškodnění. Chronická onemocnění bederní páteře způsobená dlouhodobým přetěžováním těžkou fyzickou prací totiž nově přibyla na seznam nemocí z povolání.

Z toho ovšem nevyplývá, že nárok na finanční kompenzaci bude mít kdokoliv, koho občas bolí záda. Nařízení se týká skutečně zdravotně závažných případů, přičemž mezi nejpostiženější profese v tomto směru tradičně patří zdravotní sestry. Hrozí, že žadatelé zahltí systém žádostmi o odškodnění? A na kolik si vlastně nemocní pracovníci přijdou?

Přestože vládní nařízení o kompenzaci za onemocnění bederní páteře platí až od ledna letošního roku, dovolávat se odškodnění mohou i lidé, kterým se jmenovaný zdravotní problém vyskytl již v období předchozích tří let. Lze proto očekávat, že tento rok bude počet žadatelů vyšší než v nadcházejících letech. „Zájemců může být více, než si to sedne, ale těžko předvídat,“ řekl Zdravotnickému deníku předseda Společnosti pracovního lékařství ČLS JEP profesor Milan Tuček. Vloni, kdy se vládní úprava teprve chystala, odhadoval, že případů by mohlo být několik desítek ročně.

Přísné podmínky mohou odradit

Zásadní vliv na počet žádostí budou mít podmínky, za jakých lze dosáhnout odškodnění za bolavá bedra kvůli zaměstnání – a ty jsou nastaveny relativně přísně. Zaprvé žadatel musí vykonávat danou profesi alespoň tři roky, zadruhé doložit pracovní neschopnost po dobu minimálně 12 měsíců a zatřetí doložit diagnózu chronického vertebrogenního syndromu bederní páteře vyšetřením u neurologa a radiologa, a to nejméně středního stupně závažnosti.

Ministerstvo k diagnostice vytvořilo přesný protokol, kdy lékař přiděluje pacientovi body dle předem daných parametrů, a pokud je součet bodů na konci na limitu či nad ním pro určení středního stupně závažnosti, pak se kritérium považuje za splněné. Vliv na výsledek má i věková kategorie žadatele – stručně řečeno, čím je starší, tím větší počet bodů potřebuje k uznání nemoci z povolání.

„Uvedené tři předběžné podmínky musí být splněny všechny. Pokud tomu tak není, dané onemocnění nemůže být nemocí z povolání a pacient nebude odesílán na příslušné středisko nemocí z povolání,“ stojí ve Věstníku od str. 122 ministerstva zdravotnictví, v němž je podrobně popsán metodický postup při posuzování chronické bolesti beder.

Přísné podmínky mají svůj důvod nejen kvůli případnému neoprávněnému čerpání kompenzace, ale slouží též jako opatření proti zahlcení systému žádostmi o odškodnění. „Kritéria jsou známa, je nastaven prvotní ‚filtr‘, aby se zbytečně nedožadovali zájemci, u nichž nelze předpokládat úspěch,“ vysvětlil Tuček. Zároveň doplnil, že zatím neví o žádných podaných žádostech o uznání bolesti zad jako nemoci z povolání.

Bodové hodnocení ministerstvo používá i pro určení výše případné kompenzace, přičemž vždy závisí na závažnosti dané nemoci. „Relativně jednoduché nemoci se odškodňují v řádu tisíců či desetitisíců, ale jsou i onemocnění dosahující statisíců, výjimečně i přes milion. To jsou ale velmi závažná onemocnění, třeba rakovina,“ vysvětlil loni v dubnu Tuček pro Zdravotnický deník. Míra finančního odškodnění při chronické bolesti beder rovněž závisí na mnoha faktorech. „Je tam velké bodové rozpětí, za jeden bod je dnes něco kolem 390 Kč,“ uvedl Tuček. Pokud pojišťovna nemoc z povolání uzná, stav pacienta pravidelně kontroluje.

Práce nad limit jako denní chléb

O kompenzaci si může zažádat jakýkoliv zaměstnanec či OSVČ (pokud si platí nemocenské pojištění), kteří splní daná kritéria. Lze však očekávat, že mezi hlavními žadateli se budou objevovat zdravotníci, zejména pak zdravotní sestry. „Zdravotníci tam také jistě mohou patřit. Ověřuje se nejen diagnóza, ale i pracovní podmínky,“ uvádí dále Tuček.

Součástí běžné práce zdravotních sester je totiž zvedání pacientů a jiná manipulace s nimi, a při této práci často přesahují povolené váhové limity, což může vést jak k jednorázovým úrazům, tak právě k chronickým potížím. „Přípustný hygienický limit pro hmotnost ručně manipulovaného břemene přenášeného ženou při občasném zvedání a přenášení je 20 kg, při častém zvedání a přenášení 15 kg,“ stojí v nařízení vlády 361/2007. U mužů je limit vyšší, a to 50 a 30 kilogramů. Především sestry na geriatrických či rehabilitačních odděleních a v léčebnách s dlouhodobě nemocnými tak dennodenně podstupují riziko úrazu.

Více na: zdravotnickydenik.cz