Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Osmdesátka je věk, kdy řada lidí začíná bilancovat život a užívá si klidu. To ovšem není případ lékaře Jindřicha Korbeláře, čerstvého osmdesátníka, který dodnes jezdí jako lékař na záchrance v Karlovarském i Plzeňském kraji.

„Byl jsem vždy spíš do tahu než do chovu,“ tvrdí o sobě vitální muž. I díky své aktivitě získal v letošním roce zvláštní ocenění od hejtmanky kraje v rámci ankety Zdravotník Karlovarského kraje 2018. A nejrůznější pocty může MUDr. Jindřich Korbelář sbírat i nadále. Na odpočinek se totiž rozhodně nechystá.

U záchranky v kraji jste 12 let. Co jste dělal předtím?
Dělal jsem v Plzni ve vojenské nemocnici na oddělení ARO. Nastoupil jsem tam v roce 1962. Tehdy to ale ještě nebylo ARO, toto oddělení vzniklo později. Nejdřív jsme tam měli takový malý anesteziologický kabinet a já v něm fungoval jako anesteziolog. Měl jsem sice zájem o chirurgii, ale protože byl nedostatek narkotizérů, tak mě tam posadili. Pak se mi to ale docela zalíbilo. V roce 1972 jsme otevřeli ARO, kde jsem prošel všemi funkcemi. Byl jsem tam spokojený a šťastný.

Co vás tedy vedlo k výměně působiště i profese? Navíc ve věku 68 let, kdy ostatní lékaři hledají spíš klid klinik než ruch přední linie?
V roce 1972 jsme se ženou koupili chalupu v Nové Vsi, rodiče byli v Mariánských Lázních. Navíc jsme v Bečově na náměstí koupili dům, který jsme opravili na penzion s restaurací. A tato dvě sídla mě přitáhla do regionu. Jezdili jsme sem zpočátku na víkendy a dovolené, ale pak mě oslovili z výjezdového stanoviště v Toužimi, respektive kolega z Karlových Varů doktor Chlapovič, jestli bych občas nevzal nějakou službu s tím, že on má v létě i 500 hodin měsíčně.

Tehdy bylo lékařů málo. I teď je, ale naštěstí je dost externistů, což tenkrát nebylo.

A já mu to tedy slíbil. S manželkou jsme vždy byli spíš do tahu než do chovu, takže jsem cesty na chalupu spojoval se službami na záchrance. A v osmašedesáti jsem si řekl, že to v Plzni zabalím úplně a půjdu sem. Je to vhodná náhrada. Byla to pro mě nová výzva.

Ani tak mě ale nepřestane fascinovat, že jste, promiňte, v pokročilém věku šel do frontové linie bojů o lidské životy!?
Ono ARO a záchranka nemá k sobě až tak daleko. Záchranka nás v nemocnici dost vytěžovala, takže já jsem s ní měl kolegiální styky. A pacient je pro všechny stejný, takže jsem až tak daleko od oboru nešel.

Jak vypadá váš pracovní den? Stále vyjíždíte na pomoc lidem v nouzi?
Na karlovarské záchrance jsem stále na plný úvazek, navíc mám ale ještě půl úvazku v Plzeňském kraji. Jezdím ze Stříbra. To mě před čtyřmi lety oslovil ředitel plzeňské záchranky, zda bych jim nevypomohl. O prázdninách. A já to vzal. Za ředitele Tukinského jsme sloužili i 400 hodin měsíčně, a já měl v té době nějakých 180 hodin. Takže jsem byl na zápřah zvyklý. A navíc jsem do Stříbra jezdil jako dítě s tátou na Mži na ryby. Takže mám na Stříbro hodně krásných vzpomínek.

Záchranáři vždy pláčou, že mají málo doktorů. Kdybyste vy měl oslovit mladé lékaře a říct jim, proč by měli jít k záchrance, co byste jim řekl?
Já si myslím, že by se jim to ani říkat nemuselo. Stačilo by, kdyby se s prací seznámili. Problém je ale jinde. Když mladý člověk dostuduje, musí nastoupit jinam, aby se něco naučil. Nemůže hned sloužit sám na záchrance. Nejdřív musí získat základ a teprve po šesti letech může složit atestaci z urgentní medicíny. Ani pak ale nemůže hned sloužit samostatně.

V čem je práce lékaře na záchrance zajímavá?
Zajímavá je pro lidi, kteří v oboru dělali už dříve. Nemusejí mít velké problémy s pacienty s poruchou vědomí, těžce zraněnými a podobně. Zajímavá je i různorodost práce. Já při ní třeba nemám ani čas stárnout. Spousta lidí se diví, že jsem i v osmdesáti činný a ptají se, kdy skončím.

A kdy skončíte?
Odpověď bude asi stručná. Teď, když jsem sám, a mám volnost dělat cokoliv, tak do práce přestanu chodit, až tam netrefím (smích). Zatím s tím ale nepočítám, jsem rád, že mohu být mezi lidmi v mladém kolektivu. Nemám problémy fyzické či zdravotní. Jsem rád, že tady mohu na tom světě ještě být.

Jindřich Korbelář

80 let

• Vystudoval lékařskou fakultu univerzity v Hradci Králové.
• V roce 1962 nastoupil do vojenské nemocnice v Plzni.
• V roce 1972 zde stál u vzniku Anesteziologicko resuscitačního oddělení.
• Dvanáct let jej vedl jako primář.
• Od roku 2006 působí na karlovarské záchrance. První dva roky externě, pak jako kmenový zaměstnanec.

Autor: Petr Kozohorský 

Zdroj + foto: vary.idnes.cz

Sigmund