Zlepší nová legislativa práci na ZZS, nebo ji naopak zhorší ???
07.05.2012
Spory o minuty a psy v sanitce
Záchranka může třeba k nehodě přijet až za 20 minut, a stále to bude v normě. Nemocnice mohou snáze odmítnout pacienta, kterého tam vezou v sanitce. Stačí výmluva, že mají plno. A do záchranky si nově můžete vzít i psa jako doprovod. Ale co s ním, když do některých nemocnic zvířata nesmějí?
A do záchranky si nově můžete vzít i psa jako doprovod. Ale co s ním, když do některých nemocnic zvířata nesmějí? To jsou jen některé problémové novinky týkající se zdravotnické záchranné služby. V platnosti jsou zhruba měsíc a ani sami zdravotníci se nemohou shodnout, zda jim pomáhají, nebo komplikují život.
Je 20 minut na příjezd sanity hodně, nebo málo? Oproti dosud platné vyhlášce se limit stanovený zákonem o zdravotnické záchranné službě prodloužil o pět minut.
Podle některých představitelů krajských záchranných služeb se nic nemění, protože už nyní je reálná doba dojezdu v drtivé většině případů mnohem nižší, v průměru do deseti minut. Další ale upozorňují, že prodloužit maximální čas dojezdu sanity, a ještě k tomu zákonem, je nesmysl.
"Na celém světě se snaží odborníci i politici dobu dojezdu zkrátit a v civilizovaných zemích dodržovat hranici deseti minut," upozorňuje Zdeněk Schwarz, ředitel pražské zdravotnické záchranné služby. Navíc prý nemusí zůstat jen u zákonem uváděného maxima. Ona dvacetiminutová doba se podle Schwarze počítá až od chvíle, kdy posádka převezme od dispečinku výzvu k výjezdu. To může od okamžiku, kdy vytočíte číslo 155, trvat tři minuty i déle.
Neděste lidi
Předseda Asociace zdravotnických záchranných služeb ČR Marek Slabý ale situaci tak dramaticky nevidí. Stanovený časový limit v praxi znamená, že stanoviště záchranek mají být tak daleko od sebe, aby na každé místo v republice dojely nejdéle za 20 minut. Podle Marka Slabého má ale už dnes více než 90 procent území takzvanou dojezdnost do 15 minut, takže delší limit se týká především špatně dostupných oblastí.
Argumenty, že záchranáři nebudou muset spěchat k výjezdu, proto považuje za zbytečné strašení. "Jako lékaře, člověka i předsedu Asociace záchranných služeb ČR mě tato tvrzení znepokojují, neboť jsou fakticky nesprávná – zákon říká, že výjezd se musí uskutečnit do dvou minut – navíc hraničí s šířením poplašné zprávy a doslova mne uráží, neboť takovým jednáním by docházelo k popření toho, proč jsou záchranné služby zřizovány, a toho, proč tuto práci jako řidiči, záchranáři i lékaři vykonáváme," oponuje Marek Slabý.
Určení dojezdové doby ovšem vadí také České společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof ČLS J. E. Purkyně. "Zákon jsme opakovaně připomínkovali a část připomínek zohledněna nebyla. Zejména jsme byli proti striktnímu stanovení dojezdové doby, nikde na světě to nemají takto definované," konstatuje Jana Šeblová, předsedkyně zmíněné odborné společnosti. "Když jsem byla na stáži ve Spojených státech, měli tam jako doporučení dojezd veměstě do osmi minut, na předměstích do 15 minut, ve venkovských oblastech do 20 minut a v divočině do hodiny.
Berou v potaz i osobní odpovědnost jedince – pokud se rozhodne bivakovat mimo civilizaci, není možné mu pomoc dopravit ve stejné době jako v centru velkoměsta," říká Jana Šeblová.
Na rozdíl od Schwarze ale není pro to, aby maximální limit pro příjezd záchranky zůstal na patnácti minutách nebo se ještě snížil. V řídce obydlených oblastech by se podle jejích slov muselo vybudovat ještě více stanovišť, která by stejně nebyla vytížená a personál bez dostatečné praxe by ztrácel odbornost. "Je smutné, že se celý nový zákon zredukoval na slogan Záchranka k vám přijede později," dodává. Všechny záchranné služby se podle ní snaží vyjíždět co nejrychleji a pracovat tak, aby poskytovaly co nejkvalitnější péči – bez ohledu na maximální časový limit.
Zneužívat záchranku?
Zákon to netrestá Jenže sporných bodů je v zákoně více. "Mezi záchranáři je obecně vnímán jako zákon, ve kterém je těžké hledat nějaké výrazné klady," říká Jiří Knor, náměstek ředitele pro léčebně preventivní péči a odborný garant Zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje. Ty prý byly zakomponovány v původních návrzích zákona, ale v průběhu schvalování se postupně vytrácely. "Stalo se tak například u výhod, které měli záchranáři získat a přiblížit se tak ostatním složkám integrovaného záchranného systému – ať už se jednalo o odchodné, jednorázové odškodnění, ozdravné pobyty, výsluhové příspěvky či dodatkovou dovolenou," konstatuje Jiří Knor.
Vyjmenovat všechny nedostatky zákona by podle něj znamenalo jejich rozsáhlý výčet. "V prvé řadě je třeba zmínit problém nedostatečného financování zdravotnické záchranné služby, kdy ta největší tíha spočívá na zřizovatelích, což jsou v tomto případě kraje," tvrdí Knor. V zákoně prý postrádá i možnost trestat zneužití výjezdů záchranné služby. Rok od roku totiž roste počet výjezdů k pacientům, kteří nejsou ohroženi na životě a volají si záchranku kvůli bolestem zad, podvrtnutému kotníku či zvýšené teplotě.
Podle Marka Slabého zákon nevznikl proto, aby zásadně změnil fungování záchranných zdravotnických služeb. "Jeho úkolem bylo zakotvit a zejména standardizovat činnosti a úkoly, které již záchranné služby vykonávají," konstatuje předseda Asociace zdravotnických záchranných služeb.
Připouští ale, že zákon má své nedostatky, třeba v nepřesných formulacích některých paragrafů. Příkladem je nekonkrétní stanovení takzvaných kontaktních míst v nemocnicích, což může způsobit problémy především v Praze a Středočeském kraji.
Zástupci záchranek v těchto dvou regionech se obávají, že nejasná formulace v zákoně dává nemocnicím do ruky nástroj, jak odmítat pacienty.
"V ostatních krajích takové problémy nemají, dávno je vyřešili. Mají totiž ve velkých nemocnicích vybudované centrální a urgentní příjmy. V pražských fakultních nemocnicích ale dodnes nevznikly," říká Zdeněk Schwarz. Důvod vidí ve snaze šetřit na nepravém místě. Podle něj bymělo být v zákoně jednoznačně řečeno, že nemocnice musí mít centrální a urgentní příjem, nikoliv jen kontaktní místo pro komunikaci se zdravotnickou záchrannou službou. Každá nemocnice totiž může jeho zřízení pojmout jinak. "Bude to vrátnice nebo recepce nemocnice? Mobil doktora, který má službu, ale během operace bude nedostupný?" ptá se ředitel pražské záchranky.
"Záchranné službě se snažíme maximálně vyjít vstříc. Nejlepším řešením by samozřejmě bylo zřízení centrálního příjmu, ale druhou věcí je finanční otázka. Věc je proto stále v jednání," připouští Martina Štanclová, tisková mluvčí Thomayerovy nemocnice v Praze.
Podle Martina Šálka, mluvčího Nemocnice Na Bulovce, by ale u velkých nemocnic bylo zřízení centrálního příjmu naopak kontraproduktivní. "U malých nemocnic si to umím představit, ale areál naší nemocnice je tak rozlehlý, že v něm najdete tři autobusové zastávky. Kontaktním místem je takzvaný žurnální lékař, který se domluví přímo s lékařem záchranky, kam má jet," vysvětluje Martin Šalek.
Pacienti s úrazem se tak dostanou rovnou na traumatologii, lidé s infarktem nebo podobnou příhodou na interní oddělení. Převážení pacienta na centrální příjem a odtud teprve na příslušné oddělení by podle něj bylo jen zbytečným zdržením. "Před několika lety se prováděla odborná analýza, která naší nemocnici zřízení centrálního a urgentního příjmu z tohoto důvodu nedoporučila," konstatuje Martin Šalek.
Pes do záchranky může, s nemocnicí je to horší Emoce vzbuzují i práva pacientů, která nově stanovuje zákon o zdravotních službách, Patří mezi ně například to, že sanitkou může jet příbuzný pacienta, nevidomý má zase právo vzít si s sebou asistenčního psa. Pracovníci záchranných služeb se ale obávají, že tato ustanovení jim spíše komplikují práci. "Snažíme se vyjít pacientům maximálně vstříc, ale představte si například hysterické rodiče vážně raněného dítěte, kteří nám budou překážet v práci," upozorňuje Zdeněk Schwarz.
Zákon je formulován tak, že se pracovníci záchranky mohou dostat do problémů, ať pacientovi vyjdou vstříc, nebo nikoliv. Když nevyhoví, může se stát, že příbuzný pacienta začne své právo vymáhat soudní cestou. "Pokud pacientovi vyhovíme a vezmeme do auta dejme tomu slepeckého psa, dostaneme se do konfliktu s bezpečnostními předpisy. Co když cestou dojde k nehodě, při níž letící tělo 50 kg těžkého zvířete pacientovi ublíží nebo ho nedej bože usmrtí?" ptá se ředitel pražské záchranky.
Kromě toho zdaleka ne všechny nemocnice jsou ochotny asistenčního psa přijmout. Třeba v Nemocnici Na Bulovce by nevidomý se psem nepochodil. "Zákon hovoří o právech pacientů, ovšem za předpokladu, že to povoluje vnitřní řád nemocnice. Náš vnitřní řád se zatím připravuje a bude se o tom diskutovat, ale zatím se to řeší tak, že je vstup psům zakázán," říká mluvčí Nemocnice Na Bulovce Martin Šalek. Důvody jsou podle něj hygienické, ale je zde i riziko alergie či fobie dalších pacientů.
"Zákon sice mluví o právech, ale ta končí tam, kde začínají práva jiných," dodává Martin Šalek. Kromě toho se podle jeho slov personál nemocnice o nevidomého postará, takže zde psa nepotřebuje – zato krmení a venčení psů mezi úkoly nemocničních zaměstnanců nepatří.
To ovšem neznamená, že pokud teď nevidomého záchranka odveze, zůstane jeho pes, který má hodnotu stovek tisíc, jen tak na ulici. Záchranáři většinou spolupracují s městskou policií, která se o takového psa postará.
V minulé anketě, která se také týkala zákona o zdravotnické záchranné službě, kdy jste se mohli vyjádřit, které sociální výhody byste v zákoně preferovali (nakonec tam nejsou žádné), jste se vyjádřili následovně:
