Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

2. Aktuality
3. Opustila místo na univerzitní klinice v Praze a pracuje na záchrance

Opustila místo na univerzitní klinice v Praze a pracuje na záchrance

Povolání lékař-záchranář není v
lékařských kruzích prestižní?

Dcera známého psychiatra Cyrila Höschla se narodila s dobrodružnou povahou. Pracuje jako lékařka v záchranné službě, dovolené tráví lezením po velehorách. Pracovala také jako horská záchranářka v Alpách ve Švýcarsku a Francii. Rozhovor s Kristinou Höschlovou.
Foto: Günter Bartoš

celý text se nachází v příloze MFD Ona Dnes, publikujeme zkrácenou verzi

- Dokázala byste žít stereotypním životem, kde by dny plynuly plus minus stejně?

K. H.: Tohle jsem si uvědomila, když jsem nastoupila na ARO, kde jsem si dělala atestaci jako anestezioložka. To před lety byla podmínka, abyste mohla vykonávat urgentní medicínu. Pracovní dobu jsem měla od sedmi do čtyř, v nemocnici jsem si připadala jako zrnko ve velkém davu. Začala jsem mít zdravotní problémy, hodně jsem zhubla. Ubíjela mě ta monotónnost. Zachránila mě expedice na Mount Everest. V tak vysokých horách zvažujete jen ty nejzákladnější věci, jako kde přespíte, co budete jíst a abyste nezmrzli. Po dvou měsících jsem se vrátila a zjistila jsem, že jsem zdravá. Potvrdilo se tím, že potřebuju aktivitu, kde se stále dostávám do nových situací, problémy se řeší za pochodu a někdy jde i o přežití.


- Tehdy jste se rozhodla být záchranářkou?

K. H.: Už na medicínu jsem šla s tím, že chci být lékařkou u záchranné služby. Před maturitou jsem tápala, co dál studovat, hrála jsem na housle a klavír, šly mi jazyky, zajímala mě geologie. Pak jsem jednou viděla, jak na hřišti přistávali záchranáři, a to mi přišlo jako zajímavá práce. Dozvěděla jsem se, že to může dělat i doktor. Ačkoliv mě nikdy předtím nenapadlo, že bych studovala medicínu, zkusila jsem přijímačky a dostala jsem se. Od prváku jsem obcházela místa, kde bych mohla nastoupit na stáž na záchranku a na ARO. Potřebovala jsem tu praxi jako motivaci, proč studovat. Mě totiž studium medicíny v prvních ročnících nebavilo. Tak jsem se v mých devatenácti dostala k záchrance, ve čtvrťáku už jsem tam pracovala jako sestra a na fakultě měla své podpisovače, kteří za mě kamuflovali účast na přednáškách. Učila jsem se hlavně z praxe, u záchranky jsem viděla, co je potřeba.


- Povolání lékař-záchranář není v lékařských kruzích prestižní. Vnímáte to taky?

K. H.: Mně někteří lidé otloukají o hlavu, že jsem odešla z univerzitní kliniky a že u záchranky zblbnu. Tak na to jim říkám, že aspoň budu šťastný blbeček. Mě to baví, mám pocit, že tu práci dělám vcelku dobře. Ale máme problém sehnat nové lékaře, což od té doby, co jsem vedoucí lékařka naší záchranné služby, řeším neustále. Vyučuji na fakultě a snažím se nadchnout mediky v posledních ročnících. Je pravda, že ambice vám tahle práce neukojí, v záchrance nemáte kariérní postup, pracujete v anonymitě. Na druhou stranu je tu spousta jiných aspektů. Musíte umět komunikovat, protože pořád telefonujete s dispečinkem, nemocnicí, hasiči, policisty a na místě často jednáte s rodinou. Ta je pod stresem, vy jste hromosvod, na kterém se vybíjí, a nesmíte si to nikdy brát osobně.


Co vás osobně na té práci nejvíc baví?

- K. H.: Je toho spousta. Jedna z věcí, která mě přitahuje, je, že jedete na výjezd do miliardářské vily, kam si vás pacient zavolá, protože narazil čelem do prosklené stěny a chce to pofoukat, a minutu nato jedete za bezdomovcem pod most, který je pokousaný od krys, a víte, že už tady dlouho nebude. Nikdy bych neměla možnost podívat se do tolika domácností, dostáváme se na nejholejší intimitu těch lidí.


Pamatujete si ještě na svůj první výjezd?

- K. H.: První napínavější byl asi po měsíci, co jsem začala docházet na stáž. Jeden dělník se ve zbraslavském lomu namotal na stroj. Tehdy jsem tam byla s lékařem, který u nás pracuje dodnes a byl jedním z mých guru. Líbilo se mi, s jakou lehkostí a nadhledem pracoval, a já měla pocit, že nic neumím a jen tam překážím. On mě pro tu práci nadchnul tím, že mě zapojil - tehdy jsem pomáhala držet infuze a lepit náplasti.


Nerozhodilo vás, když jste viděla těžká zranění a spoustu krve?

- K. H.: Nepamatuju si, že by mě nějaký případ šokoval nebo se mi dělalo špatně. Krev není nic hezkého, ale v tu chvíli ji neřešíte. Je to podle mě obranný mechanismus -když čelíte vyhroceným situacím a vidíte někoho, že trpí anebo mu už nemůžete pomoci, mozek přepne do programu, kdy efektivně pracujete a nepřemýšlíte nad tím, jestli se vám má nebo nemá udělat zle. Ale je pravda, že tyhle prožitky se do vás někam zasunou a vy je musíte zpracovat. Odmítám, když někdo tvrdí, že to s ním nic nedělá, protože pak začne pít nebo má psychické problémy. Nejlepší pomocí jsou pro mě moji kolegové, s kterými si děláme srandu, kterou by jiní nepochopili a přišla by jim drsná. A pak procházky v přírodě, kde vidíte, že umírání je naprosto přirozené.


Když předáte pacienta lékařům v nemocnici, zajímáte se později, jestli se ho podařilo zachránit?

- K. H.: Ano. Kdybych ho tam jen odvezla a bylo by mi to jedno, byla bych už profesně zakrnělá. Navíc mě to zajímá, protože mám velmi omezené diagnostické možnosti, často nevím, co opravdu tomu člověku je. U případů na hranici života a smrti volám vždycky. A na jednoho pacienta jsem se byla i podívat, protože přežil tak těžkou autonehodu, že to byl zázrak.


Dělala jste horskou záchranářku v Alpách ve Švýcarsku a Francii. Jak jste se k té práci dostala?

- K. H.: Do Švýcarska jsem jezdila pást kozy o prázdninách, když jsem studovala medicínu. V tom horském středisku o pár let později sháněli lékaře na zimní sezonu a vzpomněli si na mě. Dala jsem výpověď z nemocnice a odjela jsem. Odtamtud jsem se dostala do Francie, kde jsem pracovala u letecké záchranné služby. Byla jsem tam dvě sezony.


- Proč jste se vrátila?

K. H.: Myslela jsem, že tam zůstanu. Mám ráda hory, práce mě bavila, měla jsem tam kamarády. Ale ve Francii mi nechtěli uznat nic z mé čtyřleté lékařské praxe v Česku a tady mi zase nechtěli jako praxi uznat horskou medicínu. Takže abych si mohla udělat atestaci, musela jsem se vrátit. Byla jsem přesvědčená, že zatnu zuby, vydržím rok, udělám zkoušky a okamžitě se vrátím. Postupně jsem se tu ale znovu zabydlela, uvědomila jsem si, že jsem tady spokojená, tak jsem zůstala. Ale možnost vrátit se do Alp mám pořád jako zadní vrátka, kdyby se tu něco pokazilo.


- Nebylo tatínkovi líto, že když jste vystudovala medicínu, nevydala jste se v jeho stopách?

K. H.: My se oba pohybujeme v odlišných světech medicíny. On dělá hlavně intelektuální práci, to se o té mé říct nedá. Díky tomu, že si práci nikdy nenosil domů, nic jsem o jeho práci dlouhá léta nevěděla. Až v páťáku, kdy jsem šla na stáž na psychiatrii jako studentka, jsem najednou koukala, o čem to je. A bylo mi jasné, že to nemůžu dělat ani chvíli.

---

VIZITKA Kristina Höschlová (33) se narodila v Praze, jejími rodiči jsou psychiatr Cyril Höschl a akademická malířka Jitka Štenclová. * Vystudovala 3. lékařskou fakultu UK v Praze a nyní zde přednáší předmět Urgentní medicína. * Po škole pracovala šest let na ARO v pražské Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, od školy působí u soukromé záchranné služby Asociace samaritánů ČR, kde je teď vedoucí lékařkou.

autor: Kristina Komůrková
Ona Dnes

Zdroj: tribune.cz